Nevadí ti, že je nakazíš?

"Čus, more!" řval na mě srdečně soused přes svou černou roušku, na níž měl vyobrazená rudá ústa s ohromnými zuby. "Kaj džas?" optal se svým rodným jazykem, aby mě pocvičil.

Stála jsem v hloučku lidí na refýži a připadala jsem si jako blbec. S dcerkou jsme jako jediné měly poctivě nasazenou roušku a snášely jsme přiblblé narážky a pochechtávání našich bližních. Jedem mladík byl vysloveně holohubý, stejně tak druhý, další měl rouši pod nosem, dívka pod bradou, a tak dále. " Jako ty vofce, namouduši, jako vofce! Bééé!" odříkávali afektovaně a hleděli mi provokativně do očí.

"Mládenci," zkoušela to starší žena, která přišla na zastávku pár minut po nás," vezměte si roušku, mějte ohledy k ostatním!" "Žeru, né?" opáčil kluk, a posměšně rafl do bagety, až mu vystříkla mojonéza na bradu. "Hulim, né?" přidal se druhý a labužnicky nasál kouř.  Dívka se jenom culila a nechala si masírovat hýžďové svaly od svého partnera.

"Khatar tiro drom?" zajímal se znovu Marcel a poplácal si na svoje obrovské břicho. Prohlížel si nezahalence s viditelnou nechutí.

"Do lékárny," odpověděla jsem a taky se na něj zašklebila, jakože tam s námi stojí naprostá střeva. "No jo, vlastně," plácl se do čela, dyť máte korónu, já zapomněl." Skupinka zpozorněla. 

"A že takhle chodíš ven, nebojíš se, že někoho nakazíš?" optal se starostlivě. "Třeba tady ty gádže, co?" Kuřák si málem vložil cigaretu do úst žhavým koncem. Zakuckal se a cigáro zahodil. Poněkud poodstoupil.

"Koróna je svinstvo, ti povídám. " pokračoval Marcel. U nás to má brácha, a trpí jako to zvíře. Teď jdu od něj! Chodím tam každej den!" Marcel mrknul na žrouta: "Chan Devleha!" "Co?" přeptal se podezíravě kluk. "Dobrou chuť! Přeju vám, že vám tak šmakuje, to brácha neudrží ani hořkej čaj," jaj, cikno phral...," zanaříkal. Setřel si teatrálně slzu z okraje roušky.

Znám ďábelské vtipy našeho souseda. Teď to ale přepísknul. Na druhou stranu mě ale těšilo vidět zaražené mladíky v náhle vyhrnutých rolácích přes vzorně nasazené roušky, ale bylo mi i líto staré ženy, která při těch jeho kecech musela propadnout totální deziluzi. Byla jsem v jednom ohni. Nakonec jsem se natočila tak, aby mi do tváře viděla jenom ona, a přehnaně jsem na ni zamrkala. Podle usměvavých vrásek u očí jsem poznala, že pochopila.

"Vole, deme pěšourem!" zavelel jedlík, teď už bez bagety a skupinka vykročila směrem náměstí bratří Synků svépomocí. Jistě nepůjdou do lékárny...