Můj žrací kamarád Váňa

Mám několik kamarádů. Jednoho mám na hraní (v kapele, upřesňuji), dalšího na noční psychologické a filozofické rozhovory po telefonu i jinak, dalšího na nejrůznější srandičky, Cimrmana, a tak. A pak mám kamaráda tzv. žracího.  

Ideální by bylo mít kamaráda jednoho a universálního, ale to se hned tak nenajde, a taky by se strhal, být takto psychicky mnohočetný. Takže si pěstuji tento vozový park a je nám to všem ku prospěchu a radosti.

S Váňou jsme chodili jíst. Tak jednou za týden jsem zašli do jisté oblíbené restaurace buď na pozdní oběd, nebo na časnou večeři, a sjeli se jídlem. Váňa pracoval nedaleko, takže vždy ohledal jídelní lístek, a když tam bylo něco oblíbeného, zavolal mi a už se jelo.

Váňa má manželku, která velmi dbá na zdravou výživu. Zrní, náhražky masa, samé pochoutky, ze kterých se Váňa osypává. Bohužel je měkký si dupnout a levý a lenivý si uvařit sám, Moje lívance s povidly a džemem ho spolehlivě přivedou do extáze. Kam se hrabe mana nebeská, komentuje to vždy. Dostal už dávno recept, ale dosud jej neproměnil ve skutečnou poživatinu.

Já sice nesypu doma zrní, ale byly doby, kdy bych vařila jenom sama pro sebe, což mě nebaví, neb syn měl taky jistá specifika ve stravování, navíc obědval ve školní jídelně,  a dcera ještě v té době nebyla na světě, takže jsem se odbývala, a jednou za čas se setkala s Váňou v našem podniku.

Kdo by čekal nějaká exotická jídla, spletl by se. Sjížděli jsme se naprosto staromódně- Váňa, a plebejsky- já. Váňa ujížděl na svatebním řízku přes celý oválný talíř, který bych já jedla několik dní, a já si standardně dávala přírodní kuřecí plátek se šunkou, sýrem a broskví. K tomu tuplovanou tatarku, nad čímž náš spřátelený číšník obracel oči v sloup, ale vždy mi ji nakonec vydal.

Seděli jsme vždy spokojeně v našem výklenku u velkého stolu, blaženě se cpali jak divočáci pod dubem, div jsme nechrochtali, ačkoli Váňa trochu funěl. Vždy jsme si navrch dali kafe se šlehačkou a hrozně jsme si to užili.

Osud tomu chtěl, že bylo našemu debužírování učiněna přítrž. Jednoho dne jsme se zase natěšeně hrnuli k našemu velkému stolu a jali se pročítat jídelní lístek. Byla to naprostá formalita, protože hned jak jsme se objevili ve vchodových dveřích, kuchař hned sháněl kuřecí poprsí a broskev pro mě, včetně nezdravých, ale báječné křupavých hranolků, pro Váňu pak vepřový ořech na řízeček a brambory s máslíčkem a sekanou petrželkou, ale nikdy jsme si to neodpustili.

"Panstvo čeká společnost?" překvapil nás číšník, kterého jsme tu ještě nikdy neviděli. Shodně jsme zavrtěli hlavu. "Tak prosím sem, ke stolu pro dva!" zavelel černý muž a ukázal nám mini stoleček se dvěma židlemi tak natěsno, že bych musela Váňovi sedět na klíně. Váňa má asi dva metry pět, k tomu dobře přes metrák, já taky nejsem zrovna střízlík. Vzepřeli jsme se. "Vždycky sedíme tady," pravil ještě stále mírumilovně Váňa. V tuto dobu byla hospoda poloprázdná, neviděli jsme žádný důvod, proč se mačkat. Už jsme ale byli smutní, protože náš žrací rituál měl mít klidný, tichý charakter, a ne si zadělat na vředy ještě před polknutím jediného sousta.

"Tady vás ale nikdo neobslouží," pravil důležitě mladík- číšník. "Nu, co se dá dělat," Váňa se pomalu vztyčil, téměř se hlavou lustru dotýkal, a já ho následovala. Stolek pro liliputy jsme minuli a hladoví vyšli na ulici. Rituál byl navždy pokažen. Už nikdy jsme tam nešli.

Váňa se naučil ty lívance, jeho žena dostala rozum a zbavila se zrnitých manýr ve stravování i jinde, mně pak osud přihrál (žárlivého) chlapa, který rád jí a rád vaří, a dceru, která naše umění velmi oceňuje. Náš žrací rituál tím vším vzal zasvé.

Někdy mi ale chybí to naše tiché, léčivé spiklenectví nevinných labužných žroutů...