Mobil pro seniorku

Můj vztah k mobilům všeho druhu, včetně toho mého, je velmi, velmi problematický. Jednak ho běžně zapomínám v různých kapsách svých svršků i kabelek, v práci, na chatě, na návštěvě, jednak mě ten užitečný přístroj obtěžuje.

Jsem známá tím, že se mi nedá dovolat. Například na dovolené jsem měla mobil na válendě v prvním patře chaty, zatímco jsem letos přebývala v přízemním pokoji, neb se mi nechtělo každou chvíli šlapat schody. Jednou za čas- rozuměj tak jednou za tři týdny, jsem mobil prohlédla a zjistila, kdo mi psal nebo dokonce toužil po rozhovoru se mnou, a střídmě jsem zareagovala.

Většinu známých můj vlažný vztah k mobilnímu telefonu upřímně štve. Moje nadřízená si vysloveně zoufá. Málokdy se mi dovolá a moje písemné odpovědi typu "tak jo", "dobře," nebo prosté, ale výmluvné "ANO/NE" donedávna brala jako útok na svou osobu nebo vrcholnou lemplovitost, což ji oboje jistě jednou zahubí.

I šla jsem do sebe a navštívila příslušný obchod. Bloumala jsem mezi regály. Některé zde vystavené kousky stály skoro jako moje auto, jiné byly tak ušlechtilé, že bych se jich bála dotknout.

Nakonec jsem si stanovila priority a přednesla je mladíkovi, který za mnou po celou dobu procházení se horlivě chodil. Zřejmě jsem měla tak vyoraný výraz, že se bál, abych náhodou z tašky nevytáhla klacek  a nezačala bušit do vitrín se slovy "stop technické revoluci - chci zpět poštovní holuby a kouřové signály!"

Podobné pocity i choutky jsem opravdu měla. Nicméně před obsluhou jsem si přála:

-aby to mělo výrazná tlačítka

-aby to psalo velce a výrazně

-aby to bylo trochu výraznější než šedé, co položím a už nikdy nenajdu

-aby to bylo velmi, VELMI!  jednoduché na ovládání

"To máte pro seniora, že?" otázal se vědoucně mladík. "Jojo, pro seniorku," souhlasila jsem vřele. "A jak na tom je?" tázal se diskrétně. "Nic moc," odtušila jsem s čistým svědomím, načež mi ukázal vitrínku s mobily pro seniory. Zajásala jsem. Tohle je přesně ono!

Seniorský mobil má navíc zařízené, které prozradí, kde se nacházím. (Třeba kdyby se senior někde zhroutil,) upřesnil kluk a já se zasnila. Má tlačítko na záchranné sbory, a spoustu dalších vymožeností! A což teprve ty barvy! Výrazné, nepřehlédnutelné, roztomilé. JDU DO TOHO!!!

Takže ho mám. Seniorský mobil. Červený už nebyl, tak mám bílý. Syn mi tam teď přendavá kartu z toho původního, co jenom vrněl, neviděla jsem na nic a slyšela jen málo, a budu o něco dosažitelnější.

I když, o tolik asi nee, jak se znám...