Hloupý vousatý muž, žena se svaly jako medvěd a paní Zubatá se žlutou mašlí

Omlouvám se, pozoruhodný vousatý muži, ale je to silnější než já. Masíruju si rameno a vzpomínám na Vás...

Přijíždíme k domovu. Chceme zaparkovat auto, vystoupit, vyndat zavazadla, vypustit psa z auta, dojít k domu. Celkem samá skromná přání. Neskromné přání, a sice najít místo k zaparkování ne dál než sto metrů od baráku, se nám splnilo, což nás naplnilo euforií, takže nic zlého neočekáváme. 

Parkujeme u stráně. Čekáme, až kolem nás přejde muž zhruba mého věku, vousatý, břichatý a zvědavý, který zde venčí svého pejska. Ve skutečnosti se dobrácky se tvářící voříšek venčí sám, zatímco jeho pán uhranutě civí na našeho plechového čtyřkolého prehistora, ve kterém čekáme, až se přebatolí do bezpečné vzdálenosti. 

Můj muž čeká velmi netrpělivě, neb se mu chce čůrat, to ale není nic proti naší Ťapce. Ťapka chce jednak konečně po třech hodinách jízdy z chaty vypadnout ven, zevrubně očmuchat stráň, a navíc...cítí voříška!

Naše zkřížená psice je hodná, ale bojí se psů, takže na ně nepříčetně řve a dělá, jako že už už na konkrétního psa jde, a až tam dojde, ať si ji nežádá! Není ani malá, ani nemá malé zuby a už vůbec nemá jemný hlas. Běhá velmi rychle a dbá na prevenci. Koho vyžene, ten jí ani nám neublíží!

Chlápek to zapíchnul u našeho auta. Očividně je z něj vedle: kdyby prve na vlastní oči neviděl, že přijíždí, jinými slovy že je schopný pohyby, nevěřil by! Jako bych mu viděla do hlavy. Zvuky, linoucí se z našeho auta, ho očividně nechávají v klidu, přestože jeho voříšek je nervózní jak pes. Uběhne deset, patnáct výživných minut.

Nedá se nic dělat. Otevřu dveře a nechám se Ťapkou rázně vysadit z vozu. Psice má kolem krku žlutou mašli na znamení, že se jedná o neurotika, tudíž nepřibližovat se, prosím, držím ji na laně jak uříznutém od přívozu, mám ho omotané kolem zápěstí i předloktí, a zaznamenávám, že muž stále neodchází. Zkusím to. "Dobrý den, můžete si na chvíli přidržet pejska, my rychle přeběhneme?" "On nic neudělá," mávne rukou chlapík. Taky mávnu rukou- Ťapka jde po zadních, v přední noze drží servaný košík, a s úsměvem aligátora se rozhlíží po krajině. "Můj poslouchá, to váš ne," vrazí mi ještě chlap. Má pravdu. Nechť si to užije, až společně všichni čtyři poběžíme Bělehradskou až na Synkáče! Moje rameno není ze železobetonu, a Ťapka není troškařka! Jen ten pes, kterého zažene dostatečně daleko, je bezpečný!

Vím spolehlivě, že naše psice z azylu pro týrané psy nikoho nepokouše, ale ve chvíli, kdy přistoupí voříšek k nám, na což se evidentně chystá, to vyhodnotí jako útok na naši rodinu, a hodíme si kolektivního Zátopka. Já i psice máme natrénováno, ale pán na to zrovna nevypadá!

Muž handicapovaný svou neloajální prostatou popadne všechna zavazadla a vydá se hbitým krokem vstříc našemu WC. Psice jde těsně u nohy, jak ji vedu na krátko, svaly mám jak medvěd, uši prakticky už bez bubínků.

Muž stojí uprostřed chodníku jak do země vražený o zírá střídavě do našeho auta a za námi...