Cikáni mají lázně zadarmo, kdykoli si o ně řeknou

"Kamarádka to vyřizuje a říkala mi to. " Sousedka má oči navrch hlavy. Taky mám oči navrch hlavy a nejenom kvůli lázním.

Paní mi líčí svoje chronické zdravotní obtíže, které jsou opravdu značné. Vyslechnu ji a abych dala najevo účast, navrhnu jí, aby si zažádala o lázeňskou léčbu. Vím o lidech, kterým pomohla, za pokus by to stálo.

Paní se bojovně napřímí. "Lázně- už to vidím!" Nechápu. "Co by ne?" opáčím. Dozvídám se, že jí nikdo lázně nenapíše! Nedostane se na ni ani tehdy, kdyby si to zaplatila!  Protože všechny lázně jsou plné nepřizpůsobivých, kteří tam houfně a hlavně zadarmo jezdí, tudíž na normální, rozuměj  bílé se nedostane!

Moje osvojená dcerka, pleť mix bílé kávy a oliv, ke mně přiběhne právě ve chvíli, kdy sousedka líčí, jak ty Cikány nesnáší! Otočím oči v sloup, že by to nepřehlídnul asi krtek a pak očima a bradou ukážu na dceru. Snad pochopí, že malá nemusí poslouchat její nenávistné řeči o svém etniku.

"Tohle není Cikánka," prohodí paní chlácholivě směrem k malé. Lapnu po dechu. Dcerka se na ni bezelstně usměje:" Jsem Cikánka! Nebo taky Romka- se říká. To je stejné!" Doufám, že sousedka zanechá rasových rozborů, marně. "Ta má určitě jenom nějakého tatínka- cizince!" vyhlásí rozhodně. Dcera se rozesměje a poslouží rodokmenem až do Maďarska. "No vidíš, tak seš Maďarka, ty trdlo!" Paní má jasno. "Maďarská Romka!" snaží se ještě holčička a otočí se tázavě na mě.

Nedá se nic dělat, bude školení. Nadechnu se. Moje exoticky krásná a šikovná dcerka je Romka, nebo Cikánka, jak kdo chce, a jsme tomu rádi, respektive je nám jedno, kdo odkud a z koho pochází, Lidé jsou různí a je to tak v pořádku. Co ale v pořádku není- myslet si, že někdo je víc a někdo míň. Záleží na to, jaký člověk je a jak se chová k druhým! Ve školce mívám s tímhle tématem vždy velký úspěch. Tady si nejsem vůbec jistá. Paní je zářivá blondýna a kdyby dcera na to měla a chtěla by, taky by mohla paušalizovat. Takhle ale na mě mrkne, pokrčí rameny a odběhne.

Kvůli podobným lidem jsem musela já a ostatní matky či pěstounky Romčat naše děti odmalička připravovat na podobné situace, otužovat je, aby se při případné konfrontaci nezhroutily, ale dovedly necitlivé poznámky odpálkovat. 

Jistá pěstounka mi vyprávěla, jak takové situace s kluky trénují. A tak když byla se svým romským, ale ne moc tmavým synem u zápisu v nové škole a pan ředitel se neomaleně zeptal :"Ale ne...To je Rom?" kluk hrdě a s úsměvem odvětil: "Jsem! No a co?"

A já se taky ptám: "NO A CO?!"