Na spirále divadla a herectví

Neměli jste někdy takové nutkání, že by jste chtěli něco víc? Neměli jste někdy pocit, že to co právě děláte, jste už dělali tisíckrát? Čas vám ubíhá mezi prsty a nic se neděje? Mě se to jednou stalo…

Divadelni hra Sen noci svatojanskeJezirko

Jedno příjemné odpoledne jsem ležel na posteli své kolejní buňky. Spolubydlící si hrál své počítačové hry a tvářil se spokojeně. Ležel jsem a nic mě nebavilo, jen jsem se koukal do stropu. Byl jsem nespokojený bez zjevné příčiny a to mě trápilo. Vše bylo v naprostém pořádku, tak proč bych měl být nespokojený, ptal jsem se sám sebe. Po chvilce přemýšlení jsem zjistil, že mi vadí právě ten pořádek a klid.

Musel jsem s tím něco dělat. Astronaut, houslista či baletní tanečník již ze mne nebude, přemítal jsem, to už jsem prošvihnul. Co takhle stát se hercem? To by snad šlo. Měl jsem k herectví vždy kladný vztah a tak od myšlenky nebylo daleko k činu. S naivním nadšením jsem se pustil do realizace svého nového vnuknutí. Našel jsem divadelní spolek, který se mi zamlouval a zavolal na uvedené číslo.“Jo, jo přijď. Ve čtvrtek máme zkoušku, tak se na tebe podíváme.“, ozvalo se z telefonu. Tak jsem tedy přišel a sedl si mezi herce, kteří posedávali před zkouškou v hospodě u jednoho stolu. Do dnes si uvědomuji, jak troufalý čin to ode mne byl. Neznal jsem nikoho z nich a řekl jim:“Ahoj, já jsem David a chtěl bych si s vámi zahrát divadlo.“. Kupodivu mě tehdy nevyhodili a za týden jsem dostal první roli v malé pohádce.

Začal jsem tedy chodit na divadelní zkoušky. Najednou zmizel pořádek i klid. Měl jsem v sobě najednou tolik otázek a neklidu, co si jen člověk umí představit. Zjistil jsem, že jsem více nesmělí, než jsem si myslel. Bylo mi vytýkáno, že mluvím málo nahlas, že drmolím, že chodím toporně a stydím se dát pusu cizí holce. Bylo těžké dozvídat se o svých nedostatcích a něčím zaujmout. Naučil jsem se to a zjistil jsem, že mě to opravdu baví. Poznal jsem členy souboru a naučit jsem se reagovat na jejich neustálé popichování a vtípky. Přiznávám, že jsem si párkrát říkal, jestli to mám vše zapotřebí, ale zůstal jsem.

Pak přišla premiéra mé nové hry. Dodnes si pamatuji ten jedinečný okamžik, kdy jsem poprvé vyšel na jeviště před platící diváky. Srdce mi tlouklo až v krku a já si jen v duchu přeříkával svou první repliku… Obstál jsem se ctí, i když dnes bych jistě viděl mnoho chyb na svém výkonu. Na konci přišel příjemný potlesk a spokojení diváci odcházeli domů.

Stal jsem se plnohodnotným členem souboru. Divadlo mi dalo mnoho a neustále mě zásobuje podmětnými otázkami. Pokud se také nacházíte na spirále, která směřuje do svého středu a nenacházíte uspokojení, zkuste něco podobného jako já. Stačí se jen zamyslet a být odvážný.

Pomáhá to.

Opravdu.