Moje perioda je taková poťouchlá. Nikdy nevím, kdy přijde. Občas si za to můžu sama, když zapomenu na její existenci a překvapí mne zcela legálně. Jindy si za to vlastně taky můžu sama, když se něco tak moc těším (což se mi stává poměrně často), až z toho začnu nečekaně menstruovat. Tedy někdy už to až tak nečekané není, ale to už je na tom světě tak zařízené, že každá velká radost je holt vykoupená nějakou tou nepříjemností. No a pak je tu ta poťouchlost různé délky cyklu, pro kterou nemám vysvětlení.
Za ta léta jsem ale vycvičená, takže jsem propracovala integrovaný záchranný systém, kdy mám patřičné propriety pro tenhle případ téměř všude – asi kromě lednice: v jedné kabelce, druhé, třetí, v batohu menším i větším, v kapse u kalhot, u bundy, kabátu, šuplíku v práci, deskách s pracovními materiály, tašce k notebooku. Integrovaný systém má tu výhodu, že je stále někde něco po ruce, ale občas se mi to i trochu vymstí.
Jednou jsme takhle platila v supermarketu stravenkami a v tom frmolu jsem omylem z diáře (to je taky dobré úložiště neb je stále po ruce ;)) vytáhla kromě dvou stravenek i jednu ultratenkou slipovou vložku. Ve své roztržitosti jsem si toho všimla, až když se na mne pokladník (mladý brigádník) dlouze a tázavě podíval… Poučena si dávám majzla – stravenky dávám jinam.
Nedávno takhle pršelo, jeli jsme s přítelem nakupovat a na cestu si půjčil mojí unisex šusťákovou bundu (naposledy jsem jí měla na sobě před rokem s přáteli v horách ve 3000 m n.m.). chválila jsem ho, jak mu sluší a že jestli chce, může jí si jí klidně nechat, protože mě je stejně velká (před odjezdem na hory nebyl čas shánět menší) a jemu padne akorát. Tak se v ní chvíli vrtěl a pak řekl, že jo.
Zrovna jsme jeli metrem, když se jal prozkoumávat, jak moc je ta bunda propracovaná, že má rozepínací rukávy, spoustu kapes, když v jedné z nich našel oblázek (má oblíbený památka z každého výletu) a protože už ta bunda vlastně byla jeho, tak mi ho tiše s úsměvem podával. Nechala jsem si ho v ruce, prohlížela ho a vybavovaly se mi vzpomínky na hory, kde jsem měla nohu samý puchýř, kde mi Klára zachránila život…, zatímco můj miláček byl plně zaujat množstvím kapes a jal se zkoumat jejich způsob zapínání, velikost a hloubku. Lehce jsem znervózněla, ale zatímco já seděla v rohu a on stál uprostřed, moc se nehodilo ho varovat a tak jsem doufala, že kamínek byl poslední obsah a pokud ne, tak že ten další bude např. v podobě jeleního podobně bezpečný. Nebyl. S němým úžasem ten báječný mladý muž vyndal v plném metru z kapsy u své bundy jednu z ultratenkých prodyšných kamarádek a zkoumal ji ze všech stran pátravým pohledem (asi jako se zkoumaly záhadné předměty v pořadu kufr – také se otáčely ze všech stran), o co že to jde, zatímco ve mně by se krve nedořezal a promluvit jsem nemohla. Jen jsem doufala, že to co nejdříve pochopí (vždyť ty reklamy jsou přece všude!!), strčí rychle do kapsy, nebude mi to podobně s úsměvem dávat přes dva lidi a snažila jsem se tvářit, jako že my dva k sobě nepatříme.
Za pár dní odjel na služební cestu. Přišla jsem domů a byla poprvé sama doma bez něj. S nadšením jsem našla jeho použité spací tričko, vrhla se k němu, a jak jsem doufala, vonělo stejně jako on, po použití parfému... Mmm, spala jsem s tím tričkem na polštáři celou noc a ještě několik dalších. Když jsme si za pár dní volali, řekla jsem mu to.
„No, já s sebou asi nic tvého nemám“, řekl, ale pak se usmál a dodal, „tedy kromě těch tampónů, co mi našli při kontrole na letišti v tašce s notebookem, ale ty používat nebudu.“
