Slabost

Ačkoliv si moje děti myslí, že maminka je něco jako polobůh nebo přinejmenším chodící wikipedie, jsem pořád jenom člověk a mám dost slabin. Jednou z nich je bezesporu slabost pro červený hrnek s bílým vnitřkem a nápisem Nescafé.

Jakmile jen koutkem oka zahlédnu tuhle bíločervenou porcelánovou kombinaci, přestávám se ovládat a ozývá se pud lovce (nebo sběrače?!) a veškerá mentální kapacita se soustředí jen na 3 body v tomto pořadí: Jaký je motiv? (pro neznalé je těchto hrnků spousta druhů v rozmanitých ztvárněních – např. muzikální série Rock, Pop, Jazz; Romantik, Minimalist, Elegant... atd.) – pokud jej již mám, tep se mi zklidňuje a vrací do půdvodní frekvence a další body už nejsou na pořadu dne. Pokud ho nemám, tep stoupá a řeším bod 2: Komu patří/kolik stojí? – nedej Bože, když zjistím, že je k mání, okamžitě nabíhá bod 3: Jakou má pro majitele cenu?/Co pro to mohu udělat?

Jeden z prvních hrnků – Talkaktiv – jsem dostala od kolegy v práci. Byl nový – kolega a zánovní – hrnek a nutno dodat, že mou pozornost upoutali oba dva. Kolega zřejmě neodolal mé bezprostřednosti: „Máš k tomu hrnku nějakou zvláštní citovou vazbu?“, hrnek mi okamžitě věnoval a navíc i jako pokus o seznámení to nebylo špatné, nicméně zůstal mi jen ten hrnek.

Další parádní kousky a hned dva jsem si přivezla z dovolené v Turecku. Kdo by to byl řekl, jaké nástrahy tam číhají - malý rodinný butikový hotel, první dovolená s mým (nyní již) mužem. No, vlastně se trochu divím, že si mě po tom nakonec vzal. Procházela jsem jednoho dne na snídani kolem uklizeného pokoje, který se větral a skrz otevřené dveře jsem náhodou koutkem oka zahlédla na nočním stolku dva, ano DVA! červenobílé hrnky. V mžiku jsem přestala mít hlad, neb oba dva byly unikátní kandidáti na doplnění mé sbírky a jeden navíc s tureckým označením – Azimli (Ambiciózní). Jak příznačné. Když jsem manželovi vylíčila tu unikátní příležitost, která se již nemusí opakovat, chvíli si myslel, že je to pokus o vtip. Nebyl, skutečně jsme po něm chtěla, aby šel jako rodilí mluvčí za recepční a provozní a vysvětlil jim, že právě tyto dva unikáty pro mne mají ne-li cenu zlata a že mi musí okamžitě říci, kdy a kde je koupily. Byla to smutná zpráva – hrnky měli již dlouho a nedaly se nikde v okolí pořídit (okamžitě jsme jeli prozkoumat všechny obchody ve vsi). Na dotaz u oběda, za kolik by byly ochtny je prodat, obě dvě koukaly dost nevěřícně (mažel taky, ale jak byl patrně v šoku – ještě mne přeci jen tak dobře neznal, nevyhodnocoval otázky a jen simultánně překládal) a patrně čekaly, kdy ukážeme skrytou kameru, neb hrnky byly již používané (oh, jaká to patina!), jeden lehce ťuklý (což mu ještě dodalo na sex appealu) a navíc byly zadarmo u balení kávy, tak přece nic nestály?! Nakonec jsem  z dovolené jako s nějvětší trofejí odjížděla s dvěma novými exponáty a hotelu koupila sadu náhradních hrnků.

Následovala pak řada několika dá se říci poměrně nudných obohacení sbírky prostřednictvím koupě balení kávy, u něhož byl přibalen reklamní hrnek.  Nutno podotknout, že kafe nepiju, ale maminka ano a tak jsme ji několik let pravidleně zásobovala skelnicemi rozpustné kávy, neb když se udělala série několika druhů hnrků, byla jsem ochotna přeskládat polovinu supermarketu, jen abych dala do kupy celou sérii pro daný rok.

Jako většina kousků i Sporty si mě našel sám. Když při rekonstrukci bytu přišel zedník, jestli bych mu neuvařila kafe a že si přinesl vlastní hrnek (taky s pěknou patinou!), netušil, že o něj právě přichází... Nutno dodat, že jsem jej vyměnila za cestovní termohrnek, takže ve finále byly nadmíru spokojené obě strany.

Když po zkušenosti z hotelu, manžel objevil v obchodě v sekci Káva/Čaj  po  roce reklamní červenobílý hrnek a že vydaly 3 druhy a sám od sebe je všechny tři našel, věděla jsem, že to je on a že toho už si nechám!

Když se mne sestra ptala, kolik už jich mám, napočítala jsem jich 13. A protože jde o užitou sbírku (svého druhu) umění, myslím, že kolekce mohla být už i 16-ti členná, ale vinou mou i jiných se již pár vzácných exemplářů rozbilo. Ať si, říkám si v ten moment – je to jen hrnek a snažím se povznést na úroveň budhistického mnicha. Nakonec ho ale vždycky slepím a dám na čestné výstavní místo pro veterány. Přece jen je ve mne více z toho sběrače.

Takže pokud bychom se potkali a najednou se mi zúžili zorničky, raději se podívejte, z čeho pijete!