S nástupem do nové práce jsem se jako první dozvěděla dvě věci: jednak že firma jaksi automaticky očekává, že pro ni bezplatně odpracuji 10 hodin přesčasů měsíčně a potom, kde jsou klíče od služebního auta a parkovací místo.
Ta druhá novinka mě lehce zneklidnila. Řidičák jsem sice měla čtyři roky, ale od té doby jsem neřídila. No, alespoň bud mít náplň na volné víkendy, nebudu si zoufat, jak jsem opuštěná, osamělá. Udělám si několik kondičních jízd a budu se realizovat za volantem. Našla jsem si na internetu nejbližší autoškolu a hned si domluvila jízdu na sobotní dopoledne. V telefonu jsem popravdě řekla, jak se věci mají, a tak instruktora i sebe připravila na poměrně nesnadnou první lekci. Večer předtím jsem ještě vyštrachala stará pravidla provozu a zopakovala si teorii rozjezdu a řazení. V sobotu ráno jsem se nasnídala, vstala a plná očekávání a touhy po renovaci svých řidičských dovedností se vesele vydala k autoškole. Instruktor byl pán důchodového věku, bývalý automobilový závodník. To mi přišlo sympatické, říkala jsem si, že na adrenalin v autě musí být zvyklý a až mu přirozeně nějaký (samozřejmě zcela nezáměrně) vytvořím, alespoň bude v pohodě.
Jak jsou naše představy (tedy alespoň ty mé) často liché… Při nasednutí jsem raději znovu zopakovala, že nic neumím, všechno jsem zapomněla a „zamachrovala“ alespoň tím, že jsem si nastavila sedačku, zrcátka, pás a zateoretizovala na téma start a rozjezd. Nutno dodat, že jsem si u toho připadala jako hvězda – jak jsem na nic nezapomněla. Po praktickém rozjezdu a zejména po několika ujetých metrech, kdy se jako můj největší problém ukázalo udržet volant tak, abych vůbec jela rovně a vybrala správně (tedy po své straně silnice) zatáčku, ze mě začal hvězdný prach pomalu ale jistě opadávat. Po několika vrhnutích se instruktora na můj volant, otázkách: co to dělám? (na kterou mě napadala jediná odpověď – jedu), kudy to jedu? (no přece po silnici) a proč tak točím tím volantem? (no přece aby to auto zatočilo) už na mě nezůstalo ani snítko. Pán mi přišel poněkud nervózní, vůbec nějak nebyl v pohodě, já už vůbec. Další věc, která mě dost překvapila, bylo, že jsem měla pocit, že už jedu hodně rychle, pořád jsem na tachometru měla 15 až 20 – jako znalá řidička jsem si hlídala, abych nikde nepřekročila omezenou rychlost, a tak jsem o tom čísle měla pořád přehled. Zvlášť zarážející mi to přišlo, když jsem jela zpátky po dálnici, zařazenou pětku a na tachometru 25. V tu chvíli mi došlo, jak je to strašně zkreslující, jak když se bojíte a máte strach z něčeho, co jste dlouho nedělali, jak vám to najednou všechno nepřiměřeně vnímáte – něco ve stylu „strach má velké oči“ - strach v autě = pocit nepřiměřené rychlosti. Sice jsem se ještě chvíli divila, že mne ostatní auta nechají vůbec tak pomalu jet, ale na hlubší rozbor jsem v tom psychickém a mentálním vypětí neměla prostor. Navíc mne neustále rušil ten instruktor, který mne co chvíli za něco peskoval – že jedu moc napravo, nebo naopak moc uprostřed, že jedu moc pomalu a zdržuju nebo naopak na své umění moc rychle, vůbec nehlídám ty zrcátka (ty jsem si teda ale hlídala!), že jsem ženská zbrklá, nemám žádné reakce a že nic neumím, a jestli jsem to vůbec někdy uměla?! Zatímco zpočátku jsem na některé otázky nejen hledala odpovědi, ale i se snažila své počínání na silnici vysvětlit, popřípadě se za tu ne zcela ukázkovou jízdu omluvit, postupně mi vázl jak jazyk, tak i další reakce a chvílemi se má snaha zaměřovala jen na to se nerozbrečet. Po jednom takovém rozdýchávání a rozmrkávání další z „povzbudivých“ poznámek jsem si najednou při pátrání po přístrojové desce všimla, že napravo mi to ukazuje 80. To byl teda aha-zážitek – že by tachometr nebyl nalevo, ale napravo? Jasně, to na co jsem celou tu dobu koukala, byl otáčkoměr… Málem jsem se rozesmála nahlas. Naštěstí jsem tenhle svůj spontánní projev zkrotila. Kdyby ten rozrušený bývalý závodník tohle věděl, snad by mě byl rovnou vyrazil…
Takhle mi vyrazil akorát dech, když mi po přistání na místě výjezdu řekl: „Tak teď navalte tři kila, a jestli ještě někdy budete chtít, tak si řekněte, kdy.“ Zaplatila jsem a s největším sebezapřením jsem si ten super zážitek objednala na další týden znovu. Cestou domů jsem se snažila vydržet (naštěstí jsem to měla jen deset minut) a rozbrečela jsem se až doma, zato mi to slzení trvalo skoro hodinu. Musím přiznat, že jsem mě to natolik vyčerpalo, že jsem z toho pak dvě hodiny spala jak zabitá.
Následující týden jsem šla na jízdu s podstatně jinou náladou a rozbrečela se už v autě těsně po závěrečném zaparkování. Zároveň jsem pánovi sdělila, že na takové jednání nejsem zvyklá a jestli jsem vážně tak neschopná, tak ať mi to na rovinu řekne, protože jestli bych měla každý týden platit za to, že jsem úplně zdeptaná, tak to si radši každý týden koupím jedno CDčko a užitek finanční i pro mé duševní zdraví bude daleko větší. Nevím, jestli ho dostalo to, že jsem se ozvala nebo ty slzy, ale trochu (ale opravdu jen malilinko) vyměkl a soukal ze sebe, že to je vlastně začínání úplně od začátku a že po dvou hodinách to nemůže být znát, možná tak po deseti (utrpení za tři litry – napadlo mě v zápětí), nicméně snad proto, že nemám ve zvyku se jen tak vzdávat, jsem se domluvila na další týden zas. Cestou domů jsem musela konstatovat, že si ale umím udělat ze života peklíčko a doma se dovyplakala.
Když se pak v pondělí kolega v práci rozčiloval, že tam musíme zůstat dlouho a ještě něco nenadálého udělat, řekl mimo jiné, že je nasranej taky proto, že já vůbec nasraná nejsem. Jo, hochu, kdybys za posledních 14 dní vyplavil tolik stresových hormonů, co já, taky by Tě jen tak něco nevykolejilo! Ono tedy možná opravdu všechno zlé je pro něco dobré.
