Dělej něco! Aneb jaká je trenéřina u klece

Trenéři MMA jsou při zápase v stejné pozici jako nápověda v divadle. Jen s tím rozdílem, že představení, které sledují je plné improvizací a ne vždy dopadne tak jak by si přáli.

Před zápasem se snažíme svěřence nejen rozhýbat a připravit jejich těla na zápas, ale i jim správně volenými radami zvýšit sebevědomí. Některé už patří do zlatého fondu a spíš se jim smějeme, než abychom je brali vážně. A to i přesto, že je v nich velká pravda. Bij a nenech se bít. Hraj si svoji hru a nenech soupeře, aby hrál tu svojí. Trénuješ s těmi nejlepšími. Nemá tě čím překvapit. Atd.

Když za vaším svěřencem zavřou dveře klece, houknete ještě poslední pokyny: Hejbej se. Pozor na začátek. – a čekáte, co první sekundy zápasu přinesou.

Někteří zápasníci dělají přesně to, co jim řeknete. Hýbají se podle vašich pokynů a vy máte pocit, že hrajete UFC na play stationu. Další neposlouchají vůbec. Ne že by nechtěli, ale prostě to nejde. Buď z nezkušenosti nemohou najít váš hlas mezi ostatními, nebo jsou v psychickém tunelu, do kterého není možné se dostat. To si potom můžete plíce vyřvat. No a pak tu máme ty, kteří svůj part perfektně znají, a vy jim jen sem tam něco hodíte.

Někdy je opravdu těžké rozeznat, v jaké pozici se váš zápasník nachází. Zvlášť, když ze svého místa nevidíte co se v kleci přesně děje. Dřív, ještě když jsem zápasil, mohli trenéři obíhat kolem klece a být se svými radami zápasníkovi takříkajíc po ruce. Dnes už mají přesně vymezený prostor, z kterého se nesmí vzdálit. Takže když se boj odehrává na vzdálenější straně klece, nemusí být situace pro trenéry vždy přehledná. I tak do dění mohou zasáhnout. Zvláště, když je k dispozici velkoplošná obrazovka a nabídne lepší úhel pohledu. Pokud nic takového není, musí zapojit své zkušenosti anebo prostě mlčí a čekají, jak se situace vyvrbí.

Ke kleci chodí většinou tři. V Penta gymu jsem to já, Jirka ‚Mamut‘ Paluska a Michal ‚Zub‘ Novotný. Protože zápasů bývá hodně, máme i alternace v podobě Michala Hořejšího, Magdaleny Šormové a dalších zkušených zápasníků.

I když jsme tři, tak si neskáčeme do řeči a přitom každý řekne, co potřebuje. Není a nemůže to být souboj eg, kdy jeden přes druhého haleká a snaží se, aby zápasník poslouchal právě jeho. Jsme tam pro zápasníka a ne on pro nás. Platilo to tak vždycky a s každým.
Například v UFC sedí v rohu Viktora Pešty místo Michala Novotného Andreas Michael hlavní kouč stockholmského All star gymu, kde se Viktor také připravuje. Popravdě z počátku jsem měl trochu obavy, jak to bude fungovat. Toho pána jsem viděl poprvé až v Berlíně, pár dní před Viktorovým prvním zápasem v UFC a netušil jsem, co od něho můžu čekat. Teď ještě to dvojjazyčné koučování. My česky on anglicky. Jak říkám měl jsem z toho obavy. Nakonec to dopadlo líp, než jsem si myslel. Jako by tam seděl někdo z Penty. Jen ta jazyková bariéra byla trochu znát.

Celý první kolo řveme na Viktora ruce nahoru, to aby si kryl důsledněji hlavu a Viktor nic. Má je spuštěné u bradavek a zkouší, co vydrží jeho brada. I Andreas se přidává: „Hands up Viktor! Hands up!“ Bez odezvy. Po chvíli se na mě Andreas otáčí, abychom na Viktora také řvali, ať dá ruce nahoře. Usměji se a povídám: „Co myslíš, že na něj celou dobu řveme?“
Práce trenérů je hodně o hláškách, jednoduchých povelech, které mají zápasníka nasměřovat k určitému cíli. Každý trenér používá ty svoje. Třeba Ilja Škondrič z OFA Bratislava je znám pro svoje: „To nič.“ ve chvíli, kdy jeho svěřenec je pod palbou úderů.
Věcí, které se dají říct v zápase je spousta. Některé jsou po jádru pudla. Některé hecují, některé uklidňují. Některé jsou vtipné, některé ne. Některé jsou zbytečné, snad aby řeč nestála. Vždy záleží na trenérovi. Na jeho zkušenostech, temperamentu. Někdo říká dlouhé věty. Někdo krátké jasné povely. Viděl jsem i takové, kteří celý zápas prostě mlčí.

Pár hlášek jsem tu pro příklad vypsal, do jaké z uvedených kategorií patří, nechám na vás. On už taky nemůže. – Neklepej. – Dejchej, dejchej. – Máš tam triangel. – Udeř ho pěstí do obličeje. – Kopej nohama. – Pojď, zaber. – Už mu to nechutná. – Dělej něco.

I o přestávce mezi koly, když na ní dojde, musí trenéři udělat co je třeba. Dát svěřenci napít, rozmasírovat svaly, podpořit, udělit několik rad. A to všechno v jedné minutě! V poslední době mám pocit, že nejdůležitější je zápasníka takříkajíc rozdýchat, uklidnit jeho dech, tak aby mohl dál fungovat. Sem tam se totiž stane, že vejdete do klece, zápasník se na vás podívá a takřka z posledních sil řekne: „Trenére, já už nemůžu.“ Vaše reakce? „To zvládneme! Hluboký nádech. Hluboký výdech. Tak to je ono.“

No a pak je tu konec. Na hlavě vám přibyl, ze všeho toho stresu, další šedivý vlas a celý váš tým se ocitá v jednom ze dvou světů, které k sobě mají tak neskutečně daleko. Z jedněch jsou vítězové a z druhých poražení.