Z trenéra jsem se stal rozhodčím. Přesto slavil někdo jiný. Proč?

Upřímně, já ty odvety nemám rád. Pro fanouška asi v pohodě, ale jako trenér… Jsou prostě zrádné. Hlavně, když jste první zápas vyhráli, co získáte tím, že se střetnete se stejným soupeřem ještě jednou? 

Nic! Bohužel, když máte obhajovat pás, tak se jí nevyhnete.

S Magdalenou Šormovou nás taková odveta čekala v Kyjevě na Ukrajině. Magda měla svou druhou obhajobu pásu. Tentokrát proti domácí Světlaně Gotsyk, které ho před více než rokem vzala.

Cesta do Kyjeva začala ve čtvrtek ve tři hodiny ráno. Jsem rozený spavec, takže si dokážete představit, jakou jsem měl radost, když začal budík vyzvánět. Naštěstí jsem mohl přespat v Praze, protože ze Šestajovic, kde bydlím, bych se na čtvrtou na letiště asi nikdy nedostal. Přitom Šestajovice mají tři tisíce obyvatel. Jen na okraj - chceme metro!

V Kyjevě, cestou na hotel, nás matchmaker Vladimír, který v Praze zápasil na Hell Cage, upozornil, že ještě včera tam stála neskutečná kolona aut. Čekali, až si někdo poradí s člověkem na mostě, který je ohrožoval střelnou zbraní. Ještě že se svět o kus v čase posunul.

„Lidi nechápali, proč sem nenaklusal odstřelovač a prostě ho nesejmul?“ zamyslel se Vladimir a v další větě mi sdělil, že na hotelovém pokoji nebudu spát sám, ale s rozhodčím. Musím se přiznat, s ním jsem ještě nespal. Myslím, že i společná lože s naším předním sudím Honzou Voborníkem mě zatím minula. Naštěstí.

Poslední podobnou zkušenost jsem zažil v ruském Orenburgu v roce 2014. Michal Vostrý s Filipem Mackem se šli ubytovat na jeden pokoj a mě poslali na další. Vešel jsem do něj, přes manželskou postel byla přehozená venezuelská vlajka a na stolku fotka nějaké ženy. Připadal jsem si jako v pohřební svatyni. Naštěstí se za chvíli objevil majitel a já se seznámil s pohodovým chlapíkem, zápasníkem MMA a boxu Ronnym Landaetou a jeho rodinou.

Protože jsme na hotel přijeli poměrně brzy, nepustili nás na pokoj! Byly až do dvou hodin plné. Chvíli jsme seděli v lobby, abychom se nakonec přesunuli do WWFC gymu, kde nás čekal otevřený trénink pro veřejnost.

Od té chvíle šlo vše dobře. Váhu Magda dala asi nejlíp, jak mohla. Rozhodčí byl na pohodu. Sice neuměl ani slovo anglicky, ale díky překladači jsme se tak nějak domluvili.

V den zápasu jsme se šli všichni tři projít. Tedy Magda, její přítel Alan Svoboda a já. Protože jsme v Kyjevě už byli potřetí a prošli tu takřka všechno, rozhodli jsme se navštívit hřbitov! Takové místní Olšany. Mě by to nikdy nenapadlo se před zápasem podívat na hřbitov, ale proč ne. Ani nevím proč, hned mi v hlavě vyskočila vzpomínka na Kodaň, kde jsme s Viktorem Peštou před turnajem strávili nějaký čas v kostele na mši.

Na halu jsme dojeli na šestou. Bohužel na mě nezbila visačka kouč, a tak jsem musel vzít za vděk tu s nápisem sudí. Když strávíte noc s rozhodčím, tak se zřejmě už můžete počítat mezi ně.

Ale zpět k tomu hlavnímu. Zápas, i když začal podle našich představ, nakonec nedopadl tak, jak jsme si představovali. Magda dostala od Světlany arm bar a přišla o pás šampionky. Obrovská škoda. Byl jsem hodně naštvaný, ani ne tak na Magdu, prostě jenom na to, že se to stalo. Jestliže jsme ještě před odletem do Kyjeva pokukovali po UFC, teď se nám ten sen na nějakou dobu vzdálil.

Po zápase jsem nadhodil, že bychom chtěli dovršit trilogii. Na zápasy to se Světlanou máme 1:1, tak proč ne? Bylo nám přislíbeno, že i jim tato varianta dává smysl. Magda si ale zápas musí jedním nebo dvěma vítězstvími na turnaji WWFC zasloužit.

I když odvety nemám rád a po tomhle zápasu vím proč, tak se na tenhle třetí zápas docela těším, protože nepůjde o odvetu, ale vlastně o první zápas, předchozí se vzájemně vynulovaly, navíc na stejné ukončení.