Výjimečný pocit, kteří zažijí jen někteří. Je lepší než sex. Chcete taky?

Na tréninku tomu dávají sto procent, ve většině případů i víc. Jdou za hranici své komfortní zóny, někdy mají pocit, že ani po čtyřech nedojdou domů. Dřou, jdou za opojným okamžikem, který nabízí vulkán emocí.

To všechno najde zápasník v patnácti minutách strávených mezi osmi stěnami oktagonu. Ve většině případů tam je ještě kratší dobu. Přesto si chce ukrojit z tohoto sladkého dortu, který není tuctovým zbožím, nabízí se totiž výjimečně. Párkrát za rok, někdy je menu i skromnější. Takové podpultové zboží.

Čím víc se ona chvíle blíží, tréninků ubývá, přibývá času na přemýšlení. A tady jste na křižovatce, kde nesmíte jet na červenou. Pokud musíte navíc shazovat kila, okořeníte si jednu z nejnepříjemnějších částí přípravy. Mozek začíná pracovat naplno, funguje ráno po probuzení, přes den, před spaním. Budíte se, máte divoké sny. Mozek nejde vypnout. Pokud ho nedokážete usměrnit nebo zaměstnat něčím jiným, dokáže vás rozložit na atomy, neutrony, protony. 

Mozek se ptá, nekončící kolovrátek. Dal jsem do tréninku všechno? Nezanedbal jsem něco? Mám to vůbec zapotřebí? Co když bude ten druhý lepší, umí víc, dřel víc? Co když mi dojdou síly? Co když mě trefí a neustojím to? Co když přepálím tempo? 

V den zápasu, pokud zápasník shazoval, má už jeden boj za sebou. Je dopitý, najedený, má baterky na sto procentech. Je čas pokročit. Když už jste na hale a sedíte v šatně, je jedno, jestli vám je osmnáct, nebo pětatřicet, může vám do hlavy zabloudit nejedna zajímavá myšlenka, pro kterou vzhledem k předchozím měsícům není rozumné vysvětlení. Strach? Ano, i ten tam je. A ta myšlenka? Už abych to měl za sebou. Žádnou paniku, tohle přichází na mysl mnoha bojovníkům.

Připadáte si totiž stejně jako ve škole, když čekáte nervózně v lavici, až vás učitelka vyvolá. V hlavě si ještě přehráváte verše básně nebo nadrcené poučky z fyziky a doufáte, že ve chvíli, kdy na vás přijde řada, nic, co jste se naučili, nezapomenete.

Čekání je úmorné, skličující, traumatizující. I když čas běží dopředu, čekání je nekonečné. Nejraději byste si nasadili rukavice, skočili pro soupeře a prostě šli na to. Čím dřív, tím líp. Zkrátka to mít za sebou. 

Každý se vypořádává s tlakem jinak. Někdo se uzavře do sebe, někdo pusu nezavře, někdo běhá, pustí si muziku, spí, někdo má potřebu si skočit na záchod. Několikrát.

Zápasníci často ještě před samotným zápasem vstupují do oktagonu. Uklidňují se, osahávají si známé prostředí, kde nemusejí nic předstírat, tady jsou sami sebou. Jako by šlo o posvátnou půdu, kde se jim nemůže nic stát. Prostě jsou v kleci, nejsou mimo klec. Tento pocit je nabíjí, přidává na síle, sebevědomí. Stejně jako poklepávání fanoušků po zádech, plácnutí, výkřiky, když nastupují do MMA svatyně.

Zápas se blíží. Konečně! Vstoupíte a jde se na věc. Mžik a je po všem. Chvíle, na kterou jste tak dlouho čekali, je tady. Už víte, jak jste obstáli. Ten zážitek byl na tolik intenzivní, že si ho skoro nepamatujete. Myšlenky se předhánějí, každá se chce dostat do čela pelotonu, tam kde se protínají s emocemi a endorfiny, které teď tryskají ven. Na svět, aby to každý slyšel, viděl. Podobně jsou na tom i trenéři.

Nepřijde vám to zvláštní? Vydat tolik energie kvůli okamžiku, na který se ani moc vlastně netěšíte a když nastane, tak si jeho podstatnou část ani nepamatuje. A přitom to chcete znovu a znovu. Podivný pocit, ze kterého mrazí a ve druhé vteřině vám stékají krůpěje potu po zádech. Právě kvůli tomuto vzrušení vše děláte. A jak je silné? Je lepší jak sex. Vyzkoušejte.