Když zápasník dozraje a je ostrý jako břitva. Skalník do toho říznul!

Hlava je sviňa, zvlášť, pokud se vám do ní dostanou pochybnosti o vás samých. Když jsem viděl nastupovat Jirku Procházku a Fábio Maldonada na hlavní zápas japonské organizace Rizin, byly to dva rozdílné světy.

Jirka bojovně naladěný, přesně zaměřený na každou následující sekundu a Brazilec…? Jako by ještě před chvílí držel v ruce hůlky a skrze chuťové pohárky vzpomínal, jak dobře mu chutnalo místní sushi. Možná si jen odskočil mezi hlavním chodem a dezertem.

Ten frajer byl úplně jinde. Jak před zápasem, tak v něm samotném. Nebo aspoň to tak skrze monitor na mě působilo. Jestli se do něj chtěl dostat, tak Jirka mu to vůbec neumožnil a po zásluze vyhrál.

Hlavu, věčný problém sportovců, která rozhoduje z 90 procent o úspěchu a neúspěchu, jsme řešili i na GCF 50 v Příbrami. Po jednatřiceti měsících měl totiž do zápasu nastoupit Ondřej Skalník, který se po získání dvou titulů šampiona v Německu a Anglii rozhodl na nějakou dobu uklidit na Nový Zéland.

Nebudu zastírat, neměl jsem z toho radost. Ondra v tu dobu patřil mezi největší hvězdy Penta gymu i české scény. Jen co se usadil v letadle už mi začaly chodit nabídky na zápasy. Nejvíc z Ruska, z ACA. Nedalo se nic dělat, musel jsem je odmítnout.

Jak čas běžel, netušil jsem, zda se k MMA vůbec vrátí. Pokud ano, v jakém stavu?

Naštěstí MMA je jako jízda na kole. Párkrát šlápnete a už víte, co máte dělat. I když mezitím občas třeba spadnete. Bohužel, do hlavy vám nikdo nevidí, a vy jen těžko můžete odhadnout, jak se zachováte, když vstoupíte do klece před vyprodanou halou. V tu chvíli už to není zkouška, jede se naostro a každé zaváhání vás může hodně bolet. Jak fyzicky, tak na duchu.

Ondra byl na začátku své kariéry velký nervák. I když to na sobě nechtěl nechat zdát, podle zeleného potahu obličeje jste poznali, že na tom není nejlíp. Postupem času, jak nabíral zkušenosti a jeho sebevědomí rostlo, se vše srovnávalo i barva měnila odstín. A jen díky tomu se dostal tak vysoko. Ale jak to zvládne po takové pauze?

Určitě mu nepomohlo několikanásobné měnění soupeře. Nejprve to měl být talentovaný David Skříšovský. Nakonec ze zápasu, o kterém se mluvilo už před Ondrovým odletem, muselo sejít. Davida totiž zabrzdilo vážné zranění kolene. Následoval Karolis Buslys z Litvy, ale také ze zápasu odstoupil. Po něm jsme nakoukávali Ghenadie Gitlana. Problémy s policií, která mu odebrala pas, mu však pět dní před turnajem nedovolily přijet. Nakonec, světe div se, vstoupil do hry opět Karolis Buslys a my ho vzali.

Abych to nezdržoval, Ondra vletěl do zápasu jako nikdy předtím. Byl ostrý jako břitva a jestli jsme měli nějaké pochybnosti, tak je po první kombinace rozprášil na tisíce molekul. Skalník dominoval, jak v postoji, tak na zemi, kam se zápas záhy přenesl a první kolo jednoznačně vyhrál.

Bohužel o přestávce nás informoval, že si udělal něco s rukou. Při jedné z výměn trefil Litevce tak nešťastně, že cítil na hřbetu ruky pnutí. Věděli jsme, že to není dobré, ale Ondra byl rozhodnutý pokračovat, tak jsme ho s Michalem Hořejším nechali.

Už jsem se chystal z klece, když z druhého rohu vidím přicházet rozhodčího Vaška Přibyla, jak gestikuluje, že Litevci nebudou pokračovat. Buslys si poranil loket, Skalník vítězí!

Ondra předvedl skvělý zápas, nejlepší první kolo, které kdy v životě vybojoval. Jako by na Novém Zélandu dozrál. Hlava ho nezradila. Jednoznačně ukázal, že když chce ona, můžete si jít pro vítězství i s nadvakrát zlomenou kostí!

Musím přiznat, bylo to krásných pět minut, opojných pět minut pro Pentu, za kterými jsou stovky hodiny tréninků.