Vše škodlivé pro naše děti

Alkohol, heroin, tabák, kokain, HHC a mnohé další nezdravosti před dětmi zamykáme a trestáme každého dospělého, který je prodává nebo dává dětem. 

Zato obrazovky počítačů, tabletů a chytrých telefonů svým dětem nabízíme naprosto bez uzardění. Někdy i vnucujeme. Matky posazují malé děti k tabletům, aby samy mohly sjíždět sociální sítě. Družiny a školy nutí tablety dětem, aby se pořádně využily zdroje z dotací a z evropských fondů. Menší děti dědí po rodičích a sourozencích odložené chytré telefony, aby pak místo školy, spánku, pohybu venku či pobytu ve společnosti bleskurychle spadly do mánie být pořád na telefonech a na komunikačních sítích.

Technologie jsou jako oheň – dokáží být dobrý sluha, ale zlý pán. Slouží nám k práci, k poučení, ke vzdělání i pro zábavu, ale narozdíl od ohně nebo auta nikdy nejsou neutrální. Zejména tzv. sociální sítě jsou navrženy tak, aby vyvolávaly nutkavé tendování vracet se k nim znovu a znovu. I my dospělí onu nutkavost na sobě pociťujeme, a kdo je sám k sobě upřímný, ten si přizná, jak obtížné je nesahat každou chvíli po telefonu a nekontrolovat, co se na sítích zatím událo. Naprosto zdrcující je však závislost pro malé děti a dospívající. Kdo neviděl celosvětová data o vzrůstu depresí, úzkosti, vysokého tlaku, sebevražednosti a obezity, jež jsou přímo závislá na počtu hodin, které děti tráví před obrazovkami, může si o tom něco přečíst třeba tady, a to šlo o rok staré statistiky, mnohem příznivější, než jsou ty letošní. Stav mladé generace se horší. Takže?

Zakažme obrazovky dětem do dvou let a starším dětem omezme dobu strávenou na sociálních sítích. Na tom se shodli lékaři, psychologové a pedagogové, kteří o tom v úterý 12. března 2024 debatovali v Senátě, a nebyla to takto zaměřená diskuse ani první, ani poslední. Jestli jste o tomto skrytém nebezpečí ještě nikdy neslyšeli nebo pokud si myslíte, že problém zveličujeme, a při čtení těch posledních dvou vět jste nechápavě zavrtěli hlavou, pak vězte, že podobné zákazy už jsou součástí legislativy desítek poučených států (například Japonsko, Nizozemí, Irsko nebo Slovensko). Mnohde zakazují používání chytrých telefonů nedospělcům na veřejnosti, jinde (například v Británii) se o podobných zákazech vážně uvažuje. Podklad na úrovni mezinárodního práva už také existuje – je jím Mezinárodní deklarace týkající se lidských práv dětí v digitálním věku. Mnohé školy zákaz telefonů vtělily do svých školních řádů. Stále však o zhoubném vlivu nevědí všichni rodiče a nedebatuje se o něm v široké veřejnosti.

A tak se ptám: kdo bude tím, kdo toto téma otevře a přinutí zodpovědné složky, aby už konečně začaly přemýšlet? Kdy se objeví státem podporovaná informační kampaň, v níž se rodiče dovědí, že zákaz mobilů není za trest, ale že jde o životně důležitou ochranu dítěte před závislostí, úzkostí a depresemi? Odevšad slyším, že nám jde zejména o naše děti. Skutečně? Tak tedy o tom přestaňme mluvit a pojďme něco dělat.