Budoucnost už začala

Je sedm ráno, prvního června 2034. Čistím si zuby přesně podle pokynů Oceánského společenství (OS). Kdybych to nedělal, zruší mi bezplatnou preventivní prohlídku, jako to udělali mé matce.

Jsem řádným občanem své země, ctím zákony a v levé sítnici poslušně sleduji vysílání Neobjektivnější České Multivize (NČMV).

Podle NČMV je dnešní barvou barva duhy. Vybrané skupiny souobčanů je třeba podporovat. Být členem takové skupiny je víc než být kýmkoliv jiným. Kdo je členem Klubu lepších, má nárok na vše. Smí žádat náš respekt, náš majetek i naše životy. Nadechnu se a vycházím do práce. Jsem bílý inteligentní heterosexuální muž. Jsem nejspodnější článek lidstva. Proto na rozdíl od většiny populace pracuju pro stát. Jsem státní soudce.

Je sedm třicet. Jdu městem pomalu, abych do nikoho nenarazil. Mrknutím oka bonifikuju vybrané obchody a instituce. Kdo nebonifikuje, jako by nebyl. Bioprodukty, regionální kancelář OS, antidiskriminační poradenské centrum. Hlavně ne výdejny legálních drog nebo pornocentra. Jdu s hlavou skloněnou, abych nikoho neprovokoval, na tváři neutrální výraz, aby se žádná z kolemjdoucích nemohla cítit dotčená. Bratr se nedávno ušklíbl, když mu moucha vletěla do úst. Rozkašlal se, proto se ženě, co ho míjela, za úšklebek hned neomluvil. Ochránci zvířat a rostlin mu napařili rok. Ochránci žen přidali další dva. Hájil se, že moucha mu do úst vletěla sama a té tlusté ženy si ani nevšiml. Špatná obhajoba.

Je sedm čtyřicet. Hledím pod nohy, abych nešlápl na žádného broučka, na dešťovku nebo na mravence. Soused šel s hlavou vztyčenou, a vstoupil do mraveniště. Musel jsem ho odsoudit k exemplárnímu trestu. Padesát hodin převýchovy a dva roky vracet velryby do oceánů. Objednávám si do kanceláře snídani. Mám chuť na vejce, ale měsíční maximum cholesterolu jsem už vyčerpal. Digistrážce zdravohodnot navrhuje zeleninový šejk a ovesnou kaši. Vybaví se mi dětství: slanina, párky, řízky, guláš. Nic z toho už není legální. Ještěže žádný digistrážce nedokáže číst myšlenky a skryté touhy - i když, kdoví...

Na sítnici mi vyskočí aktualizace nových zákonů. Daň z nádechu, výdech je zatím zdarma. Trestný je úsměv, zpěv, vtip a tanec. S přáteli se zatím dorozumíváme mrkáním. To je dosud povoleno, ale kdoví, co bude dál, a zda má člověk ještě přátele. OS zvýšilo odměny za udávání, za hlášení chyb, za sprostá slova, za vzdechy, za vrtění hlavou. Nová legislativa vás naučí naprostému sebeovládání.

Je za minutu osm. Vstupuji do budovy soudu, každým krokem monitoruju další aktualizace zákonů. Justiční stráž minulý týden nahradili roboti, jejich skenery evidují každý knoflík v kapse, každý nelegálně vyměněný kredit, každičkou podpultovou žvýkačku. Dávno už nepotřebujeme bezpečnostní rámy. Stejně se nepřetržitě skenuje, nahrává a archivuje úplně vše.

Je osm patnáct. Přes duhový oblek si přehazuji soudcovský talár. Robot ke mně přivádí prvního obžalovaného. OS mladíka žaluje, protože si doma pod dekou četl České pohádky od Karla Jaromíra Erbena, a pak o nich dětem vykládal ve škole. Mladík vinu nepopírá, důkazy ho totiž usvědčují. Zakázanou knihu našli u něj doma, záznam z výuky si rychlopřehrávám na sítnici. Zkouknu komentáře na veřejných komunikačních sítích. Takové nehorázné příběhy! Tak závadové, s tak mylným výkladem světa. S tak toxickým dopadem na mládež. Ještěže se mezi dětmi našly ty uvědomělé, které závadné jednání ihned oznámili. Přemýšlím, jak mám s pachatelem naložit. A jak bych naložil s udavači, kdybych se mohl rozhodovat svobodně.

Je devět hodin. Žalobce pouští na obrazovku dobrozdání znalce. Zlatovláska degradující osobnost na krásnou tvář, dlouhé zlaté vlasy a štíhlou postavu. Jiřík zneužívající otrocké práce zvířat. Otesánek vysmívající se lidem s nestandardní postavou. Čert a cikán, jasný příklad diskriminace. Drak dvanáctihlavý – výzva k násilí na bezbranných zvířatech... Kdyby obžalovaný souhlasil s darováním majetku statečnému haličskému lidu a všech svých orgánů potřebným hned po své smrti, třeba by stačilo jen vyhnanství do kuchyně Oceánského soudu pro lidská práva.

Velkoplošná obrazovka promítá komentáře z komunikačních sítí. Žádají přísné potrestání jedince, který zásadním způsobem porušil současné paradigma. Mladík se omlouvá a slibuje, že přijme jakýkoliv trest. Takhle jsem si progresivní souzení nepředstavoval. Doufal jsem, že budu soudit násilí, podvody a jiné zlé činy. Že nebudu trestat svobodu slova nebo normální každodenní život.

Svůj verdikt ale nestačím vypustit z úst. Do kanceláře napochoduje robotická stráž, odebere mi talár a vyvádí mě z kanceláře ven. Na sítnici mě nová aktualizace informuje, že s okamžitou platností roboti nahrazují lidské soudce. Ti budou soudit rychle, efektivně, bez nákladů a bez pochybností. Lidský faktor způsobuje chyby, omyly a nepřesnosti. Lidský soudce je pln účasti, pochopení, odpuštění a víry v nápravu. Jinak tu novou společnost nevybudujeme, uzavírá aktualizace a další přípis mě informuje o novém pracovním umístění a o výši kreditů směnných i sociálních.

Stojím na ulici. NČMV popisuje, že soudní robot uznal mladíka vinným a jeho lítost posoudil jako neupřímnou. Komentáře na sítích výrok nadšeně oslavují. Další novelizace nechává volbu trestu zcela na veřejnosti. Jaké štěstí, že OS dosud nepovolilo trest smrti, říkám si, když sleduji všelidové hlasování. Za pár minut je rozhodnuto, demokraticky bez možnosti odvolání. Mladík je odsouzen k povinnému podání žádosti o euthanasii. Pryč s protispolečenskými živly, provolávají nadšené davy tam někde za obrazovkami...

….Probouzí mě budík. Jsem soudce. Píše se rok 2024. Ulehčeně si sedám na posteli. Jaké štěstí, že to byl jenom sen.

Tedy zatím …

Psáno pro TO (č. 5/2024)