Nezávislá Česká televize?

Je Česká televize nezávislá? A nezávislá na kom? Na čem? Na státu být nemůže. Stát ji zřídil, stát jí zajištuje financování a stát jí dal úkoly, které je povinna plnit.

Měla by ale být nestranná a objektivní. A měřit všem stejně. Všem účastníkům politické soutěže. Pokud by tak činila, hodnotili by ji tito účastníci podobně. Občas by se jim nelíbila její kritika, občas by uznale pokývali. Jednou ti, jednou tamti. Ale pokud České televizi fandí pořád jen jedni, zatímco ti druzí si pořád jen stěžují, znamená to, že se sama stala účastníkem politické soutěže. Měla být rozhodčím, ale dává sama góly v dresu jednoho z týmů. Není nestranná. Naopak je vysoce stranická.

V debatě o České televizi, vyvolané protlačovanou novelou zákona a zvyšováním poplatků, se směšuje několik věcí, které si zaslouží oddělené uvažování, racionální argumentaci a pravdivé, nikoliv zmanipulované odpovědi.

První otázka zní, zda vůbec potřebujeme Českou televizi zřízenou státem, se státem kontrolovaným dozorem (je přece veřejnou službou), a zda na ni máme vydávat ročně osm (nebo nově i více) miliard korun. Já ji třeba k ničemu nepotřebuji, protože se nedívám na žádnou televizi, podobně jako to má i třeba většina mladých pod třicet let. Tuhle mi na síti někdo řekl, že v tom případě mám být potichu a do diskuse vůbec nezasahovat, protože se mě netýká. Jenomže to neměl pravdu (nemluvě o tom, že jako senátorka mám přece všechny projednávané zákony a výroční zprávy v popise práce). Především žiju ve společnosti, kterou Česká televize spoluutváří podle své vůle, ovlivňuje ji a modeluje. Nově má navíc Česká televize i bojovat s dezinformacemi. Takže byť se na ni ani v budoucnu dívat nemusím, bude i bez ohledu na to ovlivňovat všechny, co ji sledují, mé sousedy, spoluobčany, voliče. A konečně na Českou televizi musím povinně přispívat. I když jde o částku nevelkou, kdyby mi zůstala, mohla bych ji vydat za korálky, za zmrzlinu, za pivo, za knihu nebo za pár litrů benzínu.

Další otázka zní, zda Česká televize potřebuje ještě víc peněz, než má dnes, anebo zda by podobně jako občané, firmy, státní instituce a daňoví poplatníci neměla trochu šetřit. Po státních institucích a vlastně po každém dnes chceme optimalizaci, efektivitu, více práce za méně peněz. Každý se snaží ušetřit, vždyť přece máme obrovský deficit a nikdo nemůže mít všechno, nač si ukáže. Platí-li to pro stát, pro nemocnice či pro školy, proč by to nemělo platit i pro Českou televizi? Nemluví snad přesně o tom rozpočtová strategie naší země a konvergenční program ČR, kteréžto dokumenty jsme v Senátě nedávno schválili?

Třetí otázkou je, proč chceme měnit způsob výběru poplatků, když už existuje tolik let, a je tak zavedený, vyzkoušený a fungující. Dnes platí poplatek každý vlastník přístroje (nebo rodina či podnikatel), který ho měsíc může využívat. A pokud chceme výběr měnit, proč ze všech možných způsobů volíme ten nejpitomější, který navíc tolik lidí štve, že.

Pak je tu problém čtvrtý – ten s poplatníky. Bude-li za Českou televizi (a potažmo i za Český rozhlas) platit každý majitel chytrého telefonu, pak by platební povinnosti měli podléhat i cizinci žijící u nás a čeští občané žijící a pobývající v zahraničí – a ti obzvlášť, když jim za pár týdnů přiznáme právo volit v korespondenční volbě, aniž by se podíleli na nákladech hlasování. Nelze přece účelově jednu skupinu jednou zvýhodňovat, ale podruhé ji navíc osvobodit od penalizace, tj. placení televizní daně. A k tomu navrch si představte agendu vymáhání televizních poplatků. Všechny ty statisíce prvních a druhých upomínek, ty urgence, obsílky, žaloby, zatěžování soudů kvůli částce 130 korun, exekutory a vymahače. Naprosto namístě je tedy otázka pátá, která zní: proč nenavázat rozpočet České televize rovnou a jednoduše na státní rozpočet. Odpadlo by všechno to vymáhání, lidé by přestali být naštvaní a přestali by se kvůli televizním poplatkům pořád hádat. Když už tu televizi stát hodně chce a požaduje po ní vysílání ve veřejném zájmu, že.

Jenomže když to řeknete nahlas, okamžitě vás zavalí kritikou a urážkami ti, co se zaklínají údajnou nezávislosti České televize. Tvrdí, že pak by chudinka televize prý musela na slovo poslouchat politiky, kteří by každoročně při schvalování rozpočtu ovlivňovali její nezávislost a vnucovali by jí svou vlastní vůli. Jenomže tenhle argument je pitomost velká jako věž. Na státní rozpočet je navázána řada na vládě nezávislých institucí, úřadů a kontrolních orgánů, jejichž činnost je z principu nezávislá – například Ústavní soud a všechny soudy vůbec, Nejvyšší kontrolní úřad nebo dokonce Úřad pro dohled nad financováním politických stran a hnutí. Kdo se zaklíná nestranností a nezávislostí v boji za televizní poplatky, ten vlastně tvrdí, že schvalováním rozpočtu stát politicky ovlivňuje obsah činnosti jednotlivých na vládě z principu nezávislých institucí.

Takže si přestaňme lhát do kapsy a vymýšlet si zástupné argumenty. Jenomže ono se lehce žije koaličním politikům, mají-li za zády parlamentní většinu. Logiku lze prostě ignorovat, argumenty mohu být libovolné, námitky opozice stačí ve Sněmovně prospat. Pak lze autokraticky protlačit úplně všechno. Takzvaně prohlasovat. Na sílu a bez ohledu na zdravý rozum. Stojí jim to za to? Podle všeho ano. Tím ale dávají najevo, že je to jejich televize a jejich rádio. Ovšem za peníze úplně všech.

Psáno pro MFDnes