Vydalo se k ní sice více misí než k Marsu, dodnes o ní ale moc nevíme. Nikdo zatím nevyfotografoval ve viditelném světle její povrch z výšky nebo z oběžné dráhy. Jedná o Venuši, naši sousední - a přitom
Venuše se momentálně objevuje na nebi coby Večernice. Koncem ledna zapadá po 19:00 hodin na jihozápadě. O zajímavou planetu, která se objevuje jak na východě tak na západě, měli lidé zájem už na samotném počátku kosmonautiky. Tehdy se k ní vydaly první vesmírné sondy. Přesto její výzkum dnes (v porovnání s Marsem) stagnuje.
Je to způsobeno nejspíš zklamáním nad poměry, které panují na jejím povrchu. Nejen že tu nepřežije nic živého - dokonce i naše technologie na Venuši selhává během několika hodin. Jak probíhal dosavadní výzkum Venuše a co se tu nikdy nepodařilo? Zrekapitulujeme si minulá úsilí - vpodstatě šlo o vesmírný souboj mezi USA a Sovětským Svazem.
Historie minulých výzkumů - co víme o Venuši?
Nejvíc pokusů dostat se k Venuši nebo na ní přístát podnikly logicky USA a Sovětský Svaz, velmoci, které po druhé světové válce vyvíjely raketovou technologii. V USA to byl program Mariner, který se věnoval průzkumu planet Sluneční soustavy podobných Zemi, tedy Merkuru, Venuše a Marsu. V letech 1962 až 1973 bylo v rámci tohoto programu vypuštěno celkem deset kosmických lodí.
Sovětský svaz vypustil v letech 1961 až 1983 několik kosmických sond k Venuši v rámci programu Veněra. První měkké přistání uměle vyrobené sondy na cizí planetě se povedlo 15. prosince 1970 sondě Veněra 7.
60. léta
Už 14. prosince 1962 minula Venuši ve vzdálenosti 34 000 km sonda Mariner 2. Nasbírala první data, která naznačila, že Venuše není planeta s teplým a vlhkým klimatem (jak se dříve někteří domnívali).
Po několika pokusech byla úspěšná i druhá velmoc - Sovětský Svaz. Lander sondy Veněry 4 vstoupil do atmosféry Venuše 18. října 1967. Vysílal údaje o atmosféře po dobu 96 minut až do té doby, než sestoupil do výšky 24,96 km. Pak se zřítil na povrch planety.
Další sonda z programu Mariner - Mariner 5 - proletěla kolem Venuše 19. října 1967 ve vzdálenosti 3 990 km.
O dva roky později vstoupila opět do atmosféry Venuše sovětská sonda. Veněra 5 se pokusila o přistání 16. května 1969. 53 minut vysílala údaje o atmosféře a pak se (stejně jako její předchůdkyně Veněra 4) zřítila na povrch planety. Podobně na tom byla Veněra 6. Vstoupila do atmosféry sousední planety 17. května 1969. Vysílala data o atmosféře po dobu 51 minut.
70. léta
Až sonda Veněra 7 skutečně přistála na povrchu Venuše. Bylo to 15. prosince 1970. Lander vysílal data o atmosféře 35 minut, po přistání byla data z povrchu přenášena 23 minut. Za krátkou životnost landeru mohly doslova pekelné podmínky na povrchu planety.
Úspěšný lander Veněry 8 vstoupil do atmosféry Venuše 22. července 1972 a krátce poté přistál neporušený na jejím povrchu. Tentokrát vysílal data po dobu 50 minut, ale z povrchu bylo odesláno pouze 11 sekund dat.
USA zaznamenaly úspěch se sondou Mariner 10. Průlet kolem Venuše se konal 5. února 1974 ve vzdálenosti 5 800 km. Poskytl asi 4000 snímků planety.
V soupeření zaznamenala další úspěch sovětská Veněra 9. Jednalo se o orbiter a přistávací modul. Ten se na povrch Venuše dostal 20. října 1975. Na Zemi vysílal data po dobu 53 minut. Poprvé se přitom podařilo na naši planetu zaslat i několik snímků povrchu. Nebyly příliš kvalitní. Pořídil je jednoduchý fotoaparát s tzv. rybím okem, objektivem, který zkresloval vzdálenější objekty.
Působivým byl také úspěch Veněry 10. Její lander přistál 25. října 1975 a po dobu 63 minut přenášel data a snímky povrchu Venuše na Zemi.
Sedmdesátá léta byla pro výzkum Venuše opravdu intenzivní. 4. prosince 1978 vstoupil na její oběžnou dráhu Pioneer-Venus 1. Byl mimochodem v provozu až do května 1992. Na oběžné dráze Venuše jsou podmínky přeci jen lepší než na jejím povrchu.
V roce 1978 zaznamenaly další úspěch USA. Jednalo se o sondy Pioneer-Venus 2. Pioneer Venus 2 vážila 904 kg, byla přibližně 3 m vysoká a měla průměr kolem 2,5 m. Do atmosféry měla vstoupit nekontrolovaně a poté se věnovat její analýze. Několik dní před vstupem do atmosféry měla vypustit tři malé sondy tvaru kužele, které by se také věnovaly průzkumu atmosféry Venuše. Mise byla dokonce úspěšnější, než se původně plánovalo. Jedna z malých sond totiž přežila přistání na povrchu planety. Vysílala data ještě 67 hodin poté. Ukázalo se, že při přistání zvířila prach, který se usadil až po třech minutách. To bude v našich pozdějších úvahách důležité.
80. léta
V osmdesátých letech vyslal Sovětský Svaz sondy Veněra 13 a 14 - obě přistály na povrchu planety a oběma se podařilo zaslat na Zemi další data. První z nich fungovala 107 minut, druhá 57 minut.
Veněry 15 a 16 zůstaly na oběžné dráze planety a věnovaly se její kartografii. Celkem zachytily zhruba 30 % povrchu Venuše.
Dalším projektem, který se zabýval Venuší byl sovětský projekt Vega.
Vega 1 se dostala k planetě 15. prosince 1984. Vysadila tu přistávací modul a balón, který zkoumal atmosféru. Lander vysílal z povrchu planety data po dobu 56 minut a balón fungoval 46,5 hodiny. Průletový stupeň pak mimochem pokračoval v letu k Halleyově kometě.
Vega 2, která doletěla k Venuši zhruba o týden později, byla sestavena podobně. Lander přistál 11. června 1985 a vysílal data z povrchu po dobu 56 minut. Balón se věnoval 60 hodin průzkumu atmosféry. Také její průletový stupeň pokračoval v letu k Halleyově kometě.
90. léta
Úspěšný orbiter Magellan vstoupil na oběžnou dráhu Venuše 10. srpna 1990. Tentokrát radarem zmapoval 98 % povrchu Venuše. Po skončení své mise shořel v atmosféře Venuše 12. října 1994.
V tomto desetiletí navštívila Venuši také sonda Galileo. Ta se měla věnovat hlavně Jupiteru, Venuši použila ke zrychlení při blízkém průletu (tzv. swing by manévr). Proletěla kolem Venuše 10. února 1990 ve vzdálenosti 16 000 km. Pořídila přitom 81 snímků planety.
Přelom tisíciletí
Podobně se věnovala Venuši sonda Messenger, která mířila k Merkuru. Šlo o dva průlety kolem planety - první z nich 24. října 2006 a druhý 5. června 2007.
V roce 2006 se na scénu dostala Evropa se svou sondou Venus Express. Jednalo se o orbiter, který vstoupil na oběžnou dráhu Venuše 11. dubna 2006 a poskytoval data do konce roku 2014. Poté sonda shořela v atmosféře Venuše.
Nejnovější výzkumy
Orbiteru Akatsuki ( tedy japonské vesmírné agentuře JAXA) se 8. prosince 2010 nepodařilo vstoupit na oběžnou dráhu. Po neúspěšném navedení na oběžnou dráhu obíhala sonda pět let na heliocentrické dráze. U Venuše zakotvila až při druhém pokusu - 7. prosince 2015. Ve dnech 4. – 8. dubna 2015 sonda vyslala na Zemi první snímky Venuše pořízené v infračerveném oboru, které detailně ukazují hustá oblaka kyseliny sírové a obloukovitou strukturu oblaků táhnoucí se od jednoho pólu Venuše k druhému pólu. Sonda pak měla ještě další problémy, které způsobilo nadměrné množství kosmického záření při její neplánované pětileté pouti kolem Slunce, což znemožnilo využití některých jejích vědeckých přístrojů.
Další sondou, která krátce navštívila Venuši, byla BepiColombo. Jednalo se o misi k Merkuru, která opět využila naši sousední planetu pro swing by manévr. Proletěla kolem Venuše 15. října 2020 a 10. srpna 2021. Zkoumala atmosféru a ionosféru Venuše.
10. února 2020 se Venuše seznámila se sondou Solar Orbiter. Jednalo se tentokrát o sluneční sondu, která u planety provedla hned osm swing by manévrů. Zkoumala bouřkovou aktivitu planety a její magnetické pole a parametry plazmatu, který se nachází v blízkosti planety.
Shrnutí
Od roku 1961 do konce roku 2010 bylo tedy vypuštěno celkem 36 vesmírných sond, jejichž hlavním úkolem bylo prozkoumat Venuši: 28 sovětských, šest amerických, jedna evropská a jedna japonská. Některé sondy vypuštěné v 60. letech se nedostaly ani na oběžnou dráhu Země, což bylo způsobeno nespolehlivostí tehdejších nosných raket. Část sond selhala až v atmosféře Venuše.
Od roku 1975 ovšem byly například všechny sovětské mise Venuše úspěšné, také ostatní Země provedly v novější historii úspěšné mise.
Při pročítání historických záznamů je zřejmé - o Venuši toho vlastně moc nevíme. Postupně se podařilo zmapovat její povrch - skutečných fotografií je ale málo - a většinou mají špatnou kvalitu (bráno našimi dnešními měřítky, ve srovnání s fotografiemi z planety Marsu). Navíc prakticky neexistují fotografie povrchu planety, snímané z výšky. Mapa, kterou vytvořily orbitální sondy, je výsledkem radarových měření. Vzpomeňme na působivé obrázky povrchu Marsu, pořízení (nejen) citlivým fotoaparátem na palubě orbitální sondy MRO. Proč je tak těžké vyfotografovat povrch Venuše? Tomu se bude věnovat příští blog…
Zdroje: Spektrum.de, weltderphysik.de, NASA, ESA, JAXA, wikipedia
