- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Jeho výjimečné barvy si všimla snad každá lidská civilizace. Už před 8000 roky se využíval jako šperk. Dobře ladí s barvou zlata, dnes ho ale najdete spíš ve spojení se stříbrem. Tyrkys je neprůhledný kámen, který se nehodí k vybrušování klasickým facetovým brusem. Je na to moc křehký a nestabilní. Navíc je neprůhledný, takže se jeho krása nejlépe podtrhne leštěním a brusem, kterému se říká cabochon (kabošon).
KabošonU neprůhledných kamenů zaujmou především vlastnosti jejich povrchu. Takovéto drahokamy se zřídkakdy brousí v pravém smyslu slova, zato se leští a zaoblují do hladka. Tradičním „brusem“ je v tomto případě kabošon, kde vypouklou korunu doplňuje obvykle rovný či mírně vystupující základ. K nejoblíbenějším designům patří ovál. |
Rozemletý na prášek - sloužil tyrkys dříve také jako šminka.
Tyrkys je z pohledu chemika fosforečnan s chemickým vzorcem CuAl6(PO4)4(OH)8.4H2O. Obsahuje tedy kationty hliníku a mědi, anionty kyseliny fosforečné a hydroxidu a chemicky vázanou vodu.
Jeho typickou barvu mu propůjčuje měď. Druhý z kationtů, hliník, může být částečně zaměněn trojmocným železem, kterého je v zemské kůře více než dost. Někdy probíhá tento proces tak intenzivně, že se mění i chemický vzorec, takže se v něm i železo musí uvádět. Vypadá pak takto: Cu(Al,Fe)6(PO4)4(OH)8 · 4 H2O.
U oblíbených minerálů, které jsou lidstvu známy už odedávna, mají názvy většinou něco společného se starým Římem nebo Řeckem. Tyrkys je na tom jinak. Jeho jméno se odvozuje nejspíše z francouzského pierre turquoise. Říkalo se tak “tureckému kameni”, který pocházel původně z Íránu. Přes Turecko procházely obchodní stezky, po kterých se dostal do Evropy. A tak se Turecko nepřímo podílelo i na jeho pojmenování.
Jak už jsem zmínila výše, patří tyrkys chemicky do skupiny fosfátů. Díky tomu je vzdáleně příbuzný s látkami, které používáme jako hnojivo… ale také například ke změkčování vody při praní (i když dnes se od toho většinou upustilo) a v myčkách na nádobí.
Ještě vzdálenější chemické příbuzné tyrkysu naleznete v kuchyni na jiném místě - v ledničce. Jsou to látky, které se používají v průmyslových potravinách jako konzervanty, okyselovadla a regulátory kyselosti nebo třeba emulgátory.
K jeho blízkým příbuzným patří řada dalších minerálů, které mají podobné vlastnosti a řadí se tak do stejné “tyrkysové” skupiny. Je to například faustit, který má místo mědi v molekulách zinek (ZnAl6(PO4)4(OH)8 · 4 H2O), aheylit, který se vyznačuje navíc ještě podílem železa ((Fe2+,Zn)Al6(PO4)4(OH)8 · 4 H2O), chalkosiderit, ve kterém železo úplně zaměnilo hliník (CuFe3+6(PO4)4(OH)8 · 4 H2O), apod.
Co se týká fyzikálních vlastností - patří tyrkys ke středně tvrdým minerálům a pyšní se tvrdostí kolem 5 - 6 na mohsově stupnici. Hustota se u kvalitních exemplářů pohybuje kolem 2,6 - 2,8 g/cm3. Některé tyrkysy (například ty, které pocházejí z USA) jsou ale méně husté, protože obsahují větší množství pórů. Jsou pak samozřejmě také křehčí a náchylnější k poškození. Do některých z nich se dá dokonce vytvořit vryp už pouhým nehtem, na výrobu šperků se tedy moc nehodí.
Tyrkys se pyšní typickou modrozelenou barvou. Připomíná barvu moře na plážích v Karibiku. Příčinou takového zbarvení jsou atomy mědi, navázané do molekulární struktury. Jistě tušíte, jaký tedy musí mít tento kámen vryp. Je nazelenalý, tedy barevný - protože barvící složka je přímo součástí molekuly látky.
Zelenější exempláře jsou barveny ještě také příměsemi železa.
Tyrkys není jednolitý - samotné modrozelené oblasti střídají žilky tmavého jaspisu, kterému se v takovém případě říká matrice.
Chemickým složením se vysvětluje také náchylnost tyrkysu k degradaci. Připomeňme si, že v jeho struktuře jsou přítomné chemicky vázané molekuly vody.
Taková “chemická” voda se sice nevypaří v běžných podmínkách, jakým je kámen vystaven, může ale způsobit problém například při broušení nebo zpracování. Tyrkys je známý tím, že se při teplotách kolem 250 °C (a ty mohou vzniknout lokálně už i během broušení) barví do zelena. Nepříjemné je, že je takové zabarvení nevratné.
Když je tyrkys dlouho vystaven slunečnímu světlu a lehce zvýšeným teplotám, může naopak “vyhasnout” (vyblednout) a ztratit svou intenzivní barvu. Také tato změna jde na vrub ztráty chemicky vázané vody.
Díky (často vyššímu) obsahu pórů je kámen náchylný ke znečištění. Vadí mu také kosmetika, pot, parfémy a čisticí prostředky. Působením těchto chemických látek zelená a ztrácí svou jedinečnou barvu. Pokud máte tedy své tyrkysy rádi, nenoste je na pláž a při úklidu domácnosti.
Není tedy divu, že je značná část tyrkysů na světovém trhu - tak trochu vylepšená. Bez těchto drahých a náročných procedur by byly například tyrkysy z USA dokonce úplně nevhodné pro výrobu šperků. Vylepšuje se hlavně tvrdost a pórovitost. Nejjednodušší je pokrýt nestabilní a porézní kameny voskem nebo vrstvičkou oleje. Tím se zároveň zlepší lesk a celkový vzhled.
Moderní doba umožnila také impregnaci epoxidem nebo vhodnými umělými hmotami. To je samozřejmě už větší zásah do přírodní struktury kamene. U šperku pak musí být uvedeno, že se jedná o stabilizovaný nebo rekonstruovaný materiál.
Samotná barva kamene se “stabilizuje” impregnací barevných vosků. Nevýhodou je, že takový šperk může barvit i svého majitele.
I v případě tyrkysu si musíte dát pozor na imitace - jako každý zajímavý kámen, používaný ve špercích, bývá napodobován méněcennými materiály.
Dříve to byla keramika, kterou výrobci pokrývali emaily s příslušnou barvou. K těm se později přidaly imitace z umělé hmoty nebo skla.
Zajímavé je, že se dá tyrkys také “vypěstovat”. K tomu se používají fosfáty s příměsí mědi (vídeňský tyrkys).
Oblíbené jsou také rekonstruované kameny, které se skládají z neušlechtilé podložky, na kterou byla uměle nanesena tenká vrstva tyrkysu. Pokud se vám takový produkt dostane do ruky už jako hotový šperk, nemáte moc šancí poznat, že se nejedná o “pravý” kámen. Podložku ze skla, umělé hmoty nebo třeba křemene totiž nevidíte.
Metoda je jednoduchá, přesto se moc nehodí k testování šperků. Minerál, který není zpracovaný a zasazený do vzácného kovu ale můžete testovat pomocí koncentrované kyseliny solné nebo hydroxidu draselného. V obou z nich se rozpouští. Když tyrkys zahřejete na teplotu přes 600 °C, rozpadne se na černý prášek. U skla nebo emailovaného povrchu se samozřejmě nic takového nestane.
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!