V minulém blogu jsem rozebírala seriózní možnosti proměny Marsu na obydlenou planetu. Pojďme se podívat na ty méně seriózní, zato o to smutnější nebo veselejší nápady. (délka blogu 3 min.)
Na Marsu chybí téměř všechno. Není tam moc vody - a pokud tam voda je, nachází se pod povrchem. Mars není moc velký, gravitace nestačí na to, aby zadržela lehčí molekuly plynů. Není tam proto žádná pořádná atmosféra - a nenalézá se tam dostatek materiálu, ze kterého by se dala atmosféra uměle vytvořit. Mars nemá ani znatelné magnetické pole, takže jeho povrch je velice špatně chráněn proti kosmickému záření. Celoročně tam panuje hluboký mráz, na planetu totiž dopadá ze Slunce daleko méně energie než na naši Zemi. Pokud se dá Mars vystihnout nějakým adjektivem, bylo by to slovo “chudý”.
Mars je chudý, malý, chladný a suchý příbuzný naší Země.
Terraforming, tedy přeměna na obyvatelnou planetu vůbec nebude jednoduchá - a bohužel se nedá realizovat prostředky, které má naše civilizace k dispozici. To ovšem nebrání různým snílkům v tvorbě více či méně fantastických plánů.
Jedním z nich je (koho to překvapuje?) Elon Musk.
Musk se narodil v Jižní Africe v roce 1971. Na přelomu devadesátých let se odstěhoval do Kanady, aby se vyhnul službě v armádě. Později se nechal zapsat na slavnou soukromou Pensylvánskou univerzitu ve Philadelphii, kde se věnoval základnímu studiu ekonomie. Univerzita je známá tím, že nechá svoje studenty, aby se zabývali i nějakým dalším, nesouvisejícím oborem, Musk se zde zapsal také na inženýrskou fakultu. Po bakalářskému studiu univerzitu opustil. Přesto se rád prezentuje jako fyzik nebo strojař, někteří jeho fanoušci dokonce tvrdí, že má doktorát z fyziky. Srovnání se strojařinou nebo inženýrským studiem (jak je známe my) je ale spíše nešťastné. Musk je hlavně profesionálním vizionářem a PR-praktikem. Nedá se mu upřít charisma a také touha vymýšlet různé vynálezy. Jejich kvalitu ať posoudí každý sám.
Musk se nedávno vyjádřil také k terraformingu Marsu. V jedné z talk-show, které rád navštěvuje, prohlásil, že ví, jak rozpustit a rozehřát marsovské polární čepičky z vodního- a CO2-ledu. Na Marsu panuje věčný mráz? “Tak tam prostě odpálíme pár atomových bomb, no…”
Nadšení atomovou bombou
“Oteplení Marsu docílíme dvěma metodami. Jedna z nich je rychlá a jedna pomalá”, tvrdí Musk. “Při rychlé metodě se použijí atomové bomby - a odpálí se nad polárními čepičkami Marsu.”
Jen těžko se dá najít výrok, který by byl typičtější pro tento speciální druh myšlení. Jenže život není počítačová hra, kterou si může programátor zmanipulovat tak, jak se mu hodí.
Severní polární čepička Marsu je silná až 3 km, její průměr činí 1100 až 1500 km. Její jižní sestra je trochu menší, s tloušťkou 1,5 - 2 km a průměrem kolem 500 km.
Jedna nebo dvě atomové bomby takové množství ledu samozřejmě nerozpustí. Otázkou zůstává, jestli je toho schopné větší množství atomových bomb, protože se žár z výbuchu koncentruje v poměrně malém objemu.
Dejme tomu, že bude na Marsu odpáleno tisíc atomových bomb - a podaří se tak vypařit alespoň část tamního ledu.
S čím naivní scénáře, inspirující se u špatných hollywoodských filmů nepočítají, jsou vedlejší efekty.
Výbuchy zvíří obrovské množství prachu. Ten by se pak postaral o dlouhou a rozsáhlou nukleární zimu. Prach se totiž na Marsu usazuje daleko hůře než v pozemských podmínkách. Na vině je nižší gravitace a absence deště, který by mohl prach z atmosféry vymýt.
Nukleární zima by Mars hned zase “zmrazila” a plyny, které se částečně dostaly do atmosféry, by znovu přešly do své původní pevné fáze (ledu).
Po výbuchu atomových bomb by samozřejmě zbyla ještě další památka: ionizující záření, způsobené při výbuchu vzniklými radioizotopy. Některé z nich jsou navíc silně jedovaté. Pokud bychom tedy chtěli učinit Mars na delší dobu neobyvatelný, můžeme klidně postupovat podle Muskova receptu. Výsledkem by byla dokonalá mrazivá, jedovatá a radioaktivní poušť, rozprostírající se po celé kdysi jen suché a chladné planetě.
Na otázku co s radioaktivitou, Musk mimochodem odvětil, že to nebude žádný problém, ta prostě unikne do vesmíru…
“Hodíme tam pár atomových bomb a hotovo” - tedy není zrovna dobrým řešením. Stejně jako jiné a daleko fantastičtější “vize” (abych byla spravedlivá, ty tentokrát nejdou na Muskovo konto) - jako například plán, při kterém se “jednoduše vymění oběžné dráhy Venuše a Marsu”.
Jednoduché by to opravdu nebylo. S našimi vědomostmi a schopnostmi zatím neumíme přemístit ani daleko menší objekty - což je bezpochyby dobře. Změna oběžné dráhy jakékoliv planety by narušila složité gravitační vztahy ostatních planet. Dříve nebo později by to způsobilo daleko horší problém, než jen neobyvatelný Mars.
Nanotechnika a automatizace
Než opravdu vyrazíme ve velkém k Marsu, uběhne nejspíš ještě několik desetiletí. Myslím, že by bylo nesprávné, posuzovat naše budoucí snažení dnešníma očima v rámci dnešních možností a technologií.
Bylo by to stejně legrační jako dávné představy o tom, že lidé budou do práce létat soukromými vrtulníky poháněnými jadernou energií.
Odhadnout budoucnost není zrovna lehké, myslím ale, že můžeme vycházet z dalšího vývoje nanotechnologií a umělé inteligence. Ty se mohou během několika desítek nebo stovek let změnit v opravdu výkonné systémy, které budou schopné doletět na Mars, vybudovat tam obydlí pro sebe nebo návštěvníky ze Země - a to i bez stálého dozoru lidské posádky.
Terraforming Marsu pak nejspíše nebude vůbec potřeba. Lidstvo bude umět vyrobit stálá obydlí na oběžné dráze Země nebo Slunce. Průzkum neobydlených a nehostinných objektů Sluneční soustavy převezme umělá inteligence, stejně jako převezme znovuobnovení pozemského ekosystému, který by mohl být částečně zničen po možném dopadu většího asteroidu.
