Nemožné na počkání - záchrana vesmírné stanice Saljut 7

Měla se do paměti zapsat jako nejodvážnější a nejkomplikovanější záchranná mise všech dob. “Sovětské Apollo 13” se událo v roce 1985. (délka blogu 5 min.)

Sovětská orbitální stanice Saljut 7 mohla pracovat, podobně jako v minulém blogu zmiňovaná a dnes už zaniklá Tiangong, jak v automatickém režimu, tak v režimu s posádkou.

V únoru 1985, když ji vyřadila z provozu závada na palubě, se shodou okolností právě nacházela v automatickém režimu. Po selhání elektrického obvodu ve vysílačce s ní ztratilo řídicí středisko veškerý kontakt. K tomu se přidaly problémy s kontrolou nabíjení baterií. Ty se vyčerpaly a stanice doslova zamrzla, bez elektrického proudu, bez spojení se Zemí a bez možnosti opravy závad.

Co s ním?

Nabízely se vlastně jen dvě možnosti. Stanici buď opravit nebo ji opustit - a nechat ji pomalu sklouznout do nižších vrstev atmosféry, kde by mohla shořet a zaniknout. Tato verze se ale sovětskému vedení nelíbila. Znamenalo by to přiznat porážku.

Jejich konkurent NASA zu USA právě slavil úspěchy se svým programem Space Shuttle. Do katastrofy Challengeru zbýval ještě rok. Nepříjemná byla také představa, že by Američané mohli stanici na oběžné dráze vyzvednout a dopravit na Zemi. Obavy nejspíš nebyly úplně zbytečné. I když by dráždění jaderné mocnosti Sovětského Svazu nejspíše USA neriskovaly, teoreticky a technicky bylo vyzvednutí stanice možné. Byla menší než nákladový prostor raketoplánu - minimálně jeho téměř přesná kopie Buran měla být udávána jako možnost, jak v budoucnosti stanici v případě nutnosti zachytit a dopravit na Zemi.

Saljut 7 měla být znovu oživena a zachráněna

Jak to ale provést? Vždyť nebylo známo ani co původní zkrat systému způsobilo, stanice byla neovladatelná, otáčela se kolem všech tří os a navíc neodpovídala na žádné pokusy o spojení, neměla elektřinu. Na orbitě se vlastně potácel mnohatunový objekt v neznámém a potenciálně velice nebezpečném stavu.

Historie se někdy opakuje. Více než třicet let stará nehoda Saljutu 7 připomíná nedávnou anabázi s čínskou stanicí Tiangong. Čínská stanice je sice daleko menší, vzhledem se ale sovětské stanici dost podobá. Také Čína už v době, kdy přišla o kontakt se stanicí, plánovala uvést do provozu její nástupkyni Tiangong 2, podobně jako tomu bylo v případě sovětského MIRu. Musela se tedy rozhodnout mezi záchranou a zničením své orbitální stanice.

Čína nechala Tiangong napospas zkáze. Možná i proto, že měla informace o tom, jak náročná byla mise, která zachránila sovětský Saljut 7.

Zachránci

Sověti se rozhodli, že vyšlou na oběžnou dráhu posádku, která se pokusí se stanicí spojit, proniknout do ní a závady opraví.

Trénink manuálního spojení se stanicí samozřejmě absolvovali všichni piloti. Přesto se stávalo jen zřídka, že by automatické spojování selhalo a kontakt musel provést člověk.

Stalo se to například v červnu 1982. Pilotem byl tehdy Vladimír Džanibekov. Podařilo se mu provést připojení ke stanici bez problémů - a dokonce ještě o 14 minut dříve, než by to bývala provedla technika.

Když se později rozhodovalo, koho vyslat na misi k Saljutu 7, byly samozřejmě Džanibekovy zkušenosti tím nejlepším doporučením. I když měl za sebou už čtyři lety na oběžnou dráhu, povolili mu lékaři nakonec ještě jeden, maximálně 100 denní výlet.

Společnost mu měl dělat zkušený inženýr, který stanici opraví. V úvahu přicházel jeden jediný odborník, Viktor Savinych.

Oba kosmonauti se vydali na cestu 6. 6. 1985. Mise nesla příhodný název Sojuz T s pořadovým číslem 13. “Nešťastné” číslo mělo nakonec přinést štěstí. Mise, které dávali na počátku jen 60 - 80 % šanci na úspěch, se vydařila.

Už jen samotné připojení k objektu, který s pilotem nespolupracuje (jinými slovy: nekontrolovaně rotuje kolem všech tří os) bylo mistrovským kouskem. O opravě stanice, nejspíše poškozené vesmírným smetím nemluvě.

Filmy a dokumentační materiál

Ruský film “Saljut 7”, který se nedávno dostal do kin a také internetových úložišť, popisuje připojení velice dramaticky. A i když je ve filmu hodně detailů podřízeno zákonům dramatu, rozhodně stojí za shlédnutí.

https://www.youtube.com/watch?v=bKOy2qE9mEE

Poněkud jiný, střízlivější pohled nabízejí různé dokumentární filmy, které můžete shlédnout na youtube. Na ruském serveru Netfilm je k dispozici řada originálních záběrů filmu, který byl kdysi natočen pro interní účely.https://www.net-film.ru/film-38723/

Poté, co se dostali dovnitř stanice, zjistili Džanibekov a Savinych, že je plná ledu. Museli nejprve zajistit nabíjení baterií, stanici vysušit a zahřát. Celou dobu jim hrozila otrava CO2, vzhledem k tomu, že ve stanici nefungovaly ventilátory, které odvádějí vydýchaný vzduch. Voda, která se uvolňovala po rozmrazení stanice, mohla pro změnu kdykoliv způsobit zkrat jak Saljutu, tak modulu, ve kterém přiletěli.

Jak bychom dnes řešili podobnou situaci?

Nejpíše bychom se nedostali dále než k rezolucím a schvalování komisemi. Stanice by spadla, protože by se nikdo nedovážil poslat astronauty nebo kosmonauty na více než pravděpodobnou smrt.

Za odvahu a schopnosti patří tehdejším aktérům náš obdiv. Zároveň se nelze divit, že méně zkušení Číňané raději nechají stanici spadnout, než aby riskovali jak ztrátu techniky tak lidí.

Stejně jako kdysi Saljut 7 - i Tiangong se nekontrolovaně otáčela kolem všech tří os - a minimalizovala tak šanci na spojení s modulem, který by mohl přinést záchranu.

https://twitter.com/twitter/statuses/978617336566607872

Zdroje:http://www.thespacereview.com/article/2554/1., https://www.youtube.com/watch?v=8EPbJRsN1Zk , raumfahrer. net, spektrum.de, astronomie.de, youtube a netfilm,http://www.astronautix.com/s/soyuz7k-lok.html,https://arstechnica.com/science/2014/09/the-little-known-soviet-mission-to-rescue-a-dead-space-station/2/,

https://arstechnica.com/science/2014/09/the-little-known-soviet-mission-to-rescue-a-dead-space-station/3/