Mýty kolem jaderné energetiky - Castor

Jen těžko bychom hledali technologii, která byla testovaná v drastičtějších podmínkách. A technologii, proti které demonstruje více aktivistů. Castor je schránka, ve které se převáží vyhořelé jaderné palivo. (délka blogu 8 min.) 

V očích aktivistů se slovo Castor rovná smrti. V očích odborníků je to nejbezpečnější kus technologie, jakou můžete najít. Pokusím se  ho odbýt jen jedním blogem. 

Co je to vlastně Castor?

No otázku odpoví  následující video. Je sice v němčině, ale obrázky mluví mezinárodní řečí. 

CASTOR (anglicky Cask for storage and transport of radioactive material) je kontejner na úschovu vyhořelého jaderného paliva nebo jiných vysoce radioaktivních materiálů. V těchto kontejnerech se mohou uchovávat v meziskladu nebo převážet na místo určení (k dalšímu zpracování na nový druh paliva, ke konečnému uskladnění apod.)  Kontejner váží 110 až 125 tun. 

Hlavním úkolem kontejneru je zabezpečení hermetičnosti pro případ nehody. Takovou nehodou může být pád z velké výšky, případně exploze nebo požár - tedy působení vysokého tlaku a teploty. Následující link vede k videím, popisujícím některé z testů, prováděných na kontejnerech Castor. Kvalita videí sice není vysoká, o to zajímavější je jejich obsah.

Kromě toho musí Castor dobře odvádět teplo, které vzniká při rozpadu radionuklidů a musí také umět samozřejmě do určité hodnoty odstínit ionizující záření (“radioaktivitu”). 

Ten, kdo si vzpomíná na nedávné blogy o různých druzích radioaktivity, chápe, proč se záření nedá odstínit na nulovou hodnotu. To je také důvod, proč se v blízkosti Castoru vždy naměří určitá hodnota ionizujícího záření. Na povrchu kontejnerů a v jejich bezprostřední blízkosti smí činit tato hodnota maximálně 0,35 mSv/h - z toho smí být maximálně 0,25 mSv/h ve formě neutronového záření. 

V praxi to znamená, že hodinový pobyt v těsné blízkosti kontejneru zatěžuje organismus zhruba sedminou běžné roční dávky, kterou absorbujeme ve střední Evropě z přírodních zdrojů (hornina, kosmické záření, atd.). Není to mnoho - a zároveň to není málo. V rámci ochrany zdraví se zaměstnavatel musí postarat o minimalizaci škodlivé dávky, kterou dostanou od Castoru jeho zaměstnanci. 

Zodpovědnost

To je důležitý moment, kterého rádi zneužívají aktivisté. Při demonstracích proti převozu radioaktivního materiálu v Castorech rádi a pravidelně zdůrazňují, že během převozu “nikdo nehlídá úroveň radioaktivity v blízkosti kontejnerů”. Je to podle nich znak nezodpovědnosti zúčastněných firem i vlády, které je prý zdraví běžného občana lhostejné. 

To je samozřejmě nesmysl, vycházející z neznalosti nebo ignorace faktů. Úroveň radioaktivity kontejnerů se měří před transportem. Je nelogické, vystavovat během transportu personál dalšímu záření, když by měl nesmyslně znovu měřit už dávno známé hodnoty. Obsah kontejnerů se během transportu nemění. To, co aktivisté rádi deklarují jako nezodpovědnost, je naopak zodpovědné jednání majitele kontejnerů. 

Emoce a hysterie

Co se týká Castorů a jejich transportů - je takové chování aktivistů typické. Nikde jinde se netransformuje a neposouvá vnímání vlastního jednání tak, jako při převozu radioaktivního materiálu. 

Právo se v jejich podání mění na bezpráví. Rozdíly mezi nimi se stírají. Vloupání a obsazení soukromého soukromého majetku je podle nich “nenásilný protest”, blokády, sabotáže a ničení cizího případně státního majetku (železniční trasa) se podle nich omlouvají “nezákonností” využívání jaderné energetiky. Kriminalita, spojená s poškozováním firem nebo státních zařízení, je podle nich “civilní neposlušnost”. 

V sousedním Německu se organizace, které se zabývají “neposlušností” už dávno podobají organizovanému zločinu. Existují tréninkové kempy, kde se účastníci učí, jak způsobit co největší škody. 

A tak zatímco  od samotných kontejnerů nikomu nebezpečí nehrozí, o demonstrantech se to už říci nedá. Přesně podle pravidla: “Když dojdou argumenty, nastoupí agrese.”