Cesta k dnešnímu čajovému sáčku. Čajové bomby - Malý omyl a velký vynález - Adolf Rambold a maličká sponka (délka blogu 3 min.)
Jistě nikoho neudiví, že čajové sáčky používali už staří Číňané v dobách dynastie Tang (tedy před více než 1100 roky). Maličké pytlíčky, do kterých se dnes plní čaj, ale nejsou jejich vynálezem, tento nápad vznikl ve střední Evropě.
Nové, dvacáté století teprve začalo. Pověstný Titanic pojede na svou první plavbu až za deset let. Evropa je nadšená z vývoje strojového vybavení továren. Thomas Alva Edison si právě nechal patentovat svůj elektromobil. Rozdávají se už Nobelovy ceny. Tu úplně první cenu za fyziku dostává Wilhelm Conrad Röntgen. Na Einsteinovu teorii relativity si lidstvo ještě nějaký rok počká. Velké objevy jdou ovšem vždycky ruku v ruce s těmi malými a praktickými. V tomto roce bude vynalezen - čajový sáček.
Malý omyl a velký vynález
Čajový sáček původně vlastně vůbec neměl být určen k louhování čaje. Byl to vlastně jen způsob, jak zlevnit dopravu. Na nápad přišel americký obchodník Thomas Sullivan. Zdálo se mu, že dosavadní praxe, kdy zasílal svým zákazníkům vzorky čaje v plechovkách, je příliš komplikovaná a také drahá. Proto nechal ušít pytlíčky z hedvábné látky, do kterých pak sypal čajové vzorky. Obratem ruky si nechal vynález patentovat.
Zákazníci byli nadšení. Dnes se už asi nezjistí, kdo byl prvním uživatelem, který si čaj nevysypal do konvice, ale vylouhoval ho společně s hedvábným pytlíkem - jisté je ale, že se tato praxe ujala a rozšířila.
Čajové bomby
V Evropě používala podobnou praxi firma “Teekanne”. Během první světové války se dostával čaj k vojákům na frontách v podobě “čajových bomb”, malých pytlíčků ušitých z gázy, látky, podobné dnešním obinadlům.
Balení bylo praktické a dalo se používat bez větších problémů. Méně příjemný byl fakt, že látka přidávala čaji svou vlastní, ne vždy dobrou příchuť. To, co ještě snesl voják na frontě, se po válce stalo nežádoucí komplikací.
Pokusy, při kterých se čaj sypal do papírových pytlíků, které se pak zalepovaly, byly slepou uličkou. Čaj už sice nechutnal po zatuchlé gáze, protože se plnil do speciálního papíru s neutrální chutí - zato měl příchuť lepidla.
Adolf Rambold a maličká sponka
Dnešní podobu dostal čajový sáček v roce 1949. Jeho vynálezcem byl Adolf Rambold, který už od osmnácti let pracoval jako technik pro firmu Teekanne. Jeho současníci ho popisují jako tichého badatele, který se moc nezajímal o všeobecné dění. Až do smrti se nejraději zabýval “svými mašinami”.
K těm prvním patřila “Constanta”, stroj, který skládal do tunýlku asi patnáct centimetrů dlouhé proužky speciálního papíru. Uprostřed ho přeložil, po obou stranách naplnil čajem a nakonec navrchu uzavřel maličkou sponkou. Na svět se tak dostala první chuťově neutrální podoba čajového sáčku a první sáček se dvěma komorami, naplněnými čajem.
Banánovník textilní (Musa textilis) nebo též manilské konopí je rostlina z čeledi banánovníkovitých. Poskytuje textilní vlákna z listů a řapíky, zvané abaka. Tato pružná, lehká a ve vodě trvanlivá vlákna se užívají k výrobě provazů a motouzů. Banánovník textilní se původně pěstoval jen na Filipínách, nyní však také na Borneu a Sumatře. Rostliny dosahují průměrně výšky 6 m. |
Materiál, ze kterého se první sáčky vyráběly se skládal z 30 % celulózy a 70 % vláken manilského konopí. Vlákna se skládala kolmo přes sebe a v tomto stavu se zafixovala lisem. Vynálezce se prý inspiroval výrobou papyru.
Jeho další výhodou je to, že se k čaji v obou polovinách sáčku dostává více vody, než by tomu bylo v sáčku jednoduchém. Čaj se tam může optimálně vylouhovat.
Také výkonnost jeho strojů byla na tu dobu úctyhodná. Původní Constanta naplnila 120 sáčků za minutu. Vzhledem k tomu, že ji neustále vylepšoval, navýšil kapacitu v průběhu svého života na 450 kusů za minutu. (Pro srovnání - původní stroj, který balil “čajové bomby”, zvládl vyrobit jen 35 balení za minutu. I on byl mimochodem Ramboldovým vynálezem.)
