Jak se děsí indiáni - aneb Lebka jako mravenčí zadek!

Čerokézští indiáni jsou stateční a silní. A rádi si vyprávějí děsivé příběhy, ze kterých neusnete. Tedy až na mě, já mám dobrý, český výcvik. Protože Tammyho holka, ta se vážně nezdá. Tedy, až na upírské zuby, ty já fakt nesnáším.

Každý národ má svoje pověsti a mýty, hýčká si je a přibarvuje, stále dalšími a dalšími generacemi vypravěčů.

Když jsem přišla k indiánům, měla jsem oproti běžným smrtelníkům výhodu, že se strašně ráda bojím. Bojím se tak ráda, že si říkám: „Mě, už nemůže vyděsit vůbec nic, všechno už jsem viděla.“ 

Pravdou je, že hektolitry krve nemusím, a v kině se bojím tak nahlas, že pán vedle mě vypadl z křesílka přímo do uličky, a pak rychle odešel ze sálu pryč. A také říkám, že nejlepší duchařský horor, který mě uspokojí, si dokážu napsat jen já sama.

Indiáni jsou totiž stejného ražení jako já.

Děsí se rádi a vědomě, a úplně nejradši a s radostí, děsí kohokoliv cizího. Vyslechla jsem za temných nocí u zářícího ohně, spoustu příběhů, u kterých by lidem vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, ale já nic. Měla jsem stále kamennou tvář.

Nikdo se mi ani nemůže divit, protože takový výcvik, jaký jsem v dětství u babičky prodělala já, má málokdo. To totiž musíte mít tři jeblé bratrance, být nejmladší, a hitem léta musí být nasazovací plastové, upírské zuby. A to nezmiňuji, jak mě jeden z nich spustil do čerstvě vykopaného hrobu, když jsme hráli na hřbitově na schovku, protože tam mě nikdy nikdo nenajde. A pak mě nechtěli vyndat ven a začali ho zasypávat.

Indiáni nade mnou uznale pokyvovali hlavami. Tammy si vybral opravdu dobře, tahle holka se nezdá.

Nejradši jsem měla vyprávění o lesním Chodci. Indiáni ho vídávali v lese po staletí, vyprávěli si o něm, z generace na generaci, a měli ho ve veliké úctě.

Prababička ZeePee mi vyprávěla, že její otec ho jednou, doopravdy viděl. Byl to prý vysoký indián, s dlouhými, tmavými vlasy, v tradičním oděvu, a v ruce svíral dlouhou, dřevěnou hůl, vyšší než on, která byla nahoře rozeklaná do široké vidlice.

Objevoval se znenadání, obcházel stromy, přikládal ruku na hrubou kůru a do stromů tichounce šeptal. Za ním se lesním mechem táhla ve vzájemné symbióze, bez jakéhokoliv strachu, různá zvířata, ježci, zajíci, srnky, lišky a divoká prasata.

Indiáni tvrdí, že se stará o les a jeho rovnováhu.

ZeePin otec, Manu, byl prý malý kluk, a právě lezl po veliké jedli, když ho spatřil.

Okamžitě ztuhl a neviditelně přirostl ke stromu, přesto naprosto jistě věděl, že Chodec o něm ví. Když procházel pod jedlí, zvedl hlavu nahoru a díval se přímo tam, kde se chlapec skrýval. Pak přiložil ruku na kůru a pevně sevřel hůl v levé ruce. A Manu jasně viděl, jak se hůl nahoře ve vidlici rozzářila zelenkavým světlem a ta záře, přešla po Chodcově paži přímo do kmene. Muž začal do stromu tiše šeptat řečí, jakou ještě nikdy neslyšel. Zněla prastaře.

Jedle okamžitě pookřála, a zhluboka se nadechla. Její větve se napjaly, zvedly se do výšky a zase klesly, jehličí zazářilo sytě zelenou barvou a kmen zavoněl zemitou vlhkostí.

Manu strachy pevně objímal kmen stromu a najednou pocítil nával naprostého štěstí. Bylo mu tak krásně a cítil tak obrovskou radost ze života, až mu začaly z očí padat slzy a široce se usmíval otevřenými ústy.

A pak Chodec stáhl ruku ze stromu a otočil hlavu směrem nahoru. Manu šokem zkameněl, muž měl místo očí, jen tmavé, prázdné důlky. Chodec se obrátil a kráčel mezi stromy hluboko do lesa, tichounce a lehce, až to vypadalo, že se vznáší malý kousíček nad zemí. Za ním pochodovala různá lesní zvířata, radostně poskakovala a následovala ho, kamkoliv šel.

Najednou se ozvalo temné zamručení a z pod hustých keřů se vynořil a postavil v plné síle, mohutný vlk. Alfa samec. Díval se za Chodcem a pozoroval zvířata. Zavrčel hluboce ještě jednou a jeho tělo se nebezpečně napjalo. Chodec se zastavil a s ním i všechna lesní zvěř.

A pak se muž pomalu a klidně otočil, sehnul hůl a vidlici namířil směrem k vlkovi. Zelené světlo se prudce a jasně zablýsklo mezi stromy a vlk, se tiše a klidně, přidal ke špalíru zvířat, pokojně kráčejících v neviditelných stopách lesního Chodce. Manu ani nedýchal. Když muž zmizel mezi stromy, odvážil se opatrně slézt ze stromu a upaloval opačným směrem domů.

Běžel táborem a ostatní děti, které potkal, se mu nahlas a divoce smály.

Doběhl zadýchaně do stanu, kde zabořil obličej do vyšívané haleny svojí křehké matky. Ta na něho nevěřícně zírala a do rukou nabírala jeho dlouhé prameny vlasů, které mu padaly téměř až do pasu. Když odcházel z domova, měl vlasy, čerstvě ostříhané těsně pod uši.

Občas jsem v lese zahlédla nesourodou skupinku zvířat, kráčejících za sebou mezi stromy.

Vím jistě, že v jejich čele, tiše našlapoval lesní Chodec, který svou holí, po staletí léčí stromy a vše živé. Nikdy jsem ho nespatřila, ale cítím, že tam určitě někde být musí. Kdo jiný by dokázal, aby se v tichém lese, stromy hlasitě a zhluboka nadechly, a pak slastně a blaženě vzdychly tak, jak jsem to už zaslechla, nejméně tisíckrát.

-------------------------

Další zajímavý příběh jsem slyšela od šamana.

Vyprávěl ho šeptem, mrazivým hlasem a prý ho slyšel od otce svého otce.

Šamani chodí sbírat různé léčivé byliny do lesa, a to na sklonku noci. Všechny rostliny a keře jsou pokryty chladivou rosou, jsou čerstvé a ozářené chladným světlem paprsků měsíce. Mají tak největší moc a sílu.

Šaman procházel temnou nocí mezi stromy, stejně tak, jako už tisíckrát předtím, plnil kožený vak rostlinkami, občas se zastavil a zaposlouchal se do zvuků lesa.

A pak strnul. Mezi stromy, spatřil dvě vysoké, stříbřité postavy. Byly dvakrát vyšší než on, měly našedlou kůži, útlounké ruce a nohy, a dlouhou, dozadu protáhnutou lebku, která vypadala jako mravenčí zadek. Pohybovaly se křečovitě a trhavě, dotýkaly se stromů a cosi sbíraly ze země.

Šaman zkameněl a těsně se přitiskl ke kmeni stromu. Postavy přešly kousek od něho a když ho míjely, uslyšel v uších slabé bzučení a vibrace. Nakrčil čelo. Něco takového ještě nikdy nespatřil.

Podvědomě cítil, že ho nesmí vidět.

Postavy došly mezi velké balvany, k vysoké skále, a stále se ohýbaly, jako když něco hledají. Pak jedna z nich natáhla kostnatou ruku a namířila ji na velký kámen. Z prstů ji vytryskl modravý paprsek a kámen se rozpůlil na dvě půlky. Řez byl dokonalý a přesný.

Šaman zalapal po dechu a ukročil do strany. Suchá větvička pod jeho nohou hlasitě křupla a obě postavy se okamžitě otočily po směru zvuku. Indián ztuhl a přál si, aby se stal neviditelným. Cloumal s ním nevysvětlitelný, ochromující strach. Postavy zíraly do tmy. Zvláštní nelidské lebky měly veliké oči ve tvaru mandle, místo nosu jen dva malé otvory, a malinká, úzká ústa, téměř bez rtů.

Jedna postava zvedla hubenou, dlouhou ruku a klepla si na levé prso. Zaplavil ji stříbrný třpyt, který ozářil okolní stromy a trávu, a když pohasl, postava byla pryč. Zmizela.

Druhá postava pečlivě zkoumala temnotu lesa. Oči bez víček nemrkaly, a obličej neměl vůbec žádnou mimiku. A pak se zadívala přímo na strom, ke kterému se šaman, bezhlesně tisknul. Cítil, jak mu začínají drkotat zuby. Ještě nikdy nezažil takovou hrůzu.

Postava se na něj bez emocí dívala a pozorovala ho. V rukách ucítil slabounké mravenčení a mozek mu vydal jeden jediný povel: „Utíkej!“

A šaman začal utíkat. Běžel mezi stromy, co mu síly stačily. Proplétal se mezi větvemi a keři, hrůzou otevřené oči mu slzely a nevnímal šrámy a ranky, od trnů a kamenů. Dvakrát si roztrhl kalhoty a blůzu, pevně držel popruhy koženého vaku na zádech a dobře věděl, že běží o život.

Když už si myslel, že je dostatečně daleko, zastavil se a opatrně ohlédl. Vysoká, stříbřitá postava, stála klidně, kousek od něho a namířila dlouhou paži směrem k němu. Šaman uskočil a jen taktak stačil těsně zaběhnout za strom, aby koutkem oka zahlédl modravý paprsek, který odřízl veliký kus stromu.

Čistě, bezhlučně a lehounce, jako když se z nebe snáší ptačí pírko.

Šaman nečekal ani vteřinu, rozběhl se mezi stromy, kličkoval jako králík, skákal a běžel, a za sebou vnímal krátké, modré záblesky. V jedné chvíli ho prudce zapálily záda, ale bolest rychle ustoupila.

Nakonec, hrůzou bez sebe, vyběhl z lesa, přeběhl dlouhou louku a vběhl do spícího tábora.

Ve svému stanu padl tváří do kožešin, a hlasitě se rozplakal.

Muže z okolních stanů vzbudil hluk a vyběhli se zbraněmi v rukou ven, podívat se, co se děje.

Zaslechli šamanův bolestivý pláč. 

Zvedli ho ze země, potrhaného a krvavého, tvář samý šrám.

Na zádech měl stále přivázaný kožený vak, čistým řezem rozříznutý na dvě půlky, ohořelý a doutnající, jako němé torzo jeho prožité hrůzy.

Stejný řez měl i na zádech. Kůže byla čistě rozchlíplá po celé délce zad, rána byla zatavená a vypálená, bez jediné kapičky krve.

Šaman už nikdy do lesa nevstoupil. Ani za dne.

Jednou mě můj čerokézský tchán Ben, odvedl k vysoké skále, a ukázal mi obrovský kámen, čistým řezem rozpůlený na dvě půlky.

Řez to byl tak neuvěřitelně čistý a přesný, že bylo na první pohled zřejmé, že nebyl proveden zásahem, ani nástrojem člověka. Kámen byl rozříznutý jediným tahem.

A někdy v noci, když nemůžu spát, dívám se z terasy na noční oblohu, a počítám padající hvězdy. Některé jsou rychlejší než ostatní, a vypadá to, že míří přímo k Zemi.

Dívám se mezi stromy hlubokého lesa, který začíná kousek od našeho domu, a pozoruji záblesky paprsků měsíce, probleskující korunami stromů, nadpozemsky ozařující vysoké kmeny.

Vím, zcela jistě, že jestli tam někdy zahlédnu stříbřitou postavu, tak bude po mně. A nemusí mít ani upírské zuby.

Howgh.