Strach po indiánsku

Strach je náš věčný průvodce. Je to náš společník, spává s námi, sedí nám po boku, svírá nás a objímá. Není krutý ani zlý, jen trvalý. Indiáni mají svůj způsob, jak se s ním vyrovnat.

Jednou jsem uprostřed noci ležela nahá v posteli a zírala do stropu.

Byla horká letní noc, okna dokořán a z okolních lesů se ozývaly zvuky nočních ptáků. Odněkud zdálky, z hor, jsem zaslechla zařvání medvěda a o něco blíž táhlé zavytí vlka. Byla to taková ta obyčejná noc, kterých tu máme stovky.

Vzdychla jsem a česky řekla: „Tammy, mám pocit, že začínám v životě ztrácet směr. Přestávám světu rozumět. Nevím, jestli jsme udělali dobře, že jsme na něj přivedli naše děti. Všude je jen nenávist, zloba, lidé se nemají rádi. Bojím se, že jsme dětem předali jen pytel plný sraček.“

Tammy otevřel oči a jelikož v polospánku zachytil jen poslední slova, tiše zamumlal: „Pytel plný hraček? Tak jo, ráno koupíme, ale teď už spi.“

Vstala jsem, oblékla si župan a šla se podívat na děti.

Anežka spala ve své posteli na zádech, ruce za hlavou. Ze spaní se usmívala a jednu nohu měla opřenou vysoko o zeď. Všimla jsem si, že má špinavé chodidlo. Zpod tenké deky na mě vykoukly tři drobounké hlavičky. Koťata. Určitě s nimi ještě před spaním lítala bosá kolem domu.

Přešla jsem k protějšímu pokoji, kde spali chlapci, dvojčata.

Vashtiho postel byla prázdná, ale věděla jsem, že nebude daleko. Podívala jsem se k protější stěně. Aiyan ležel ve své posteli na boku, čelem ke zdi a jeho bratr za ním, tvářičkou těsně přimknutý k jeho zádům. Levou ruku měl přehozenou přes bratrův útlý bok a Aiyan ji pevně svíral.

Vashti se prostě noci bál.

Vzdychla jsem a vrátila se zpátky do ložnice.

Jak je možné, že Anežka je takové čuně, pomyslela jsem si. Ale zase nemá z ničeho strach, v životě se neztratí. Vashti je malý ustrašený skřítek, bude to mít těžké.

Vzpomněla jsem si, jak ráno seděl na schodech a bojoval s tkaničkou na tenisce. Jeho bratr Aiyan, rychlý a schopný, vesele pobíhal kolem a kopal míčem o zeď. Klekla jsem si na koleno a tkaničku mu zavázala. Zvedla jsem hlavu a vesele na něj mrkla.

Vashti mě pohladil po vlasech. „Maminko, ty jsi tak krásná.“, řekl česky a široce se usmál. Oči mu zářily jako hvězdy.

Při vzpomínce mi vhrkly slzy do očí a musela jsem se pevně kousnout do rtu, abych se nerozbrečela a nevzbudila Tammyho.

Indiáni věří, že dvojčata mají jednu duši, rozdělenou do dvou těl. Proto fungují nejlépe společně. Možná na tom něco bude.

Jednou všichni vyrostou a rozprchnou se do světa. Anežka bude v pohodě, bude po kapsách a za tričkem nosit zvířata a urputně bojovat za jejich životy. Ten svůj upozadí v jejich prospěch a bude tak šťastná. Aiyan se nejspíš stane sportovcem, je odvážný, rychlý, hezký, zarputilý, sebevědomý. Holky mu nedají pokoj.

A Vashti, ten uvidí kolem sebe všechnu krásu světa. Je jemný, něžný a křehký. Asi bude umělec. Takový ten mimoň, co se dívá hodiny a hodiny do červánků, a pak je během minuty přenese na malířské plátno, ale v obchodě se stydí říct o housky.

Napadlo mě, že v každém z mých dětí je vlastně kousek mě. Bezstarostnost, láska ke zvířatům, zarputilost, sebevědomí, křehkost, jemnost, strach, smysl pro krásu. Jsem to vlastně já, rozsekaná na drobné části.

Tammy se vedle mě zavrtěl.

Jo, málem bych zapomněla. Taky mají v sobě kousek Tammyho.

Indiánský gen.

Silný, statečný, neústupný, ledový i hřejivý. Obrovskou vůli k životu a schopnost přežít za každé situace. Lásku ke svým lidem, k tradicím, k přírodě. Vnímají tak silně všechno kolem sebe a milují život, hvězdy, stromy.

Zastyděla jsem se.

Já svým dětem geny naředila českou ustrašeností, pocitem méněcennosti, obavou, že nevíme, kam vlastně patříme.

Otevřeným oknem jsem zaslechla ostré písknutí. Strnula jsem a vzápětí ho poznala.

Obtočila jsem si kolem sebe slabou deku a vystrčila hlavu z okna.

„Co chceš, Bene? Všichni spíme!“, sykla jsem tiše dolů do tmy.

„Pojď ven, je krásně.“, špitl můj indiánský tchán a ukázal prstem směrem k noční obloze.

Zašklebila jsem se. Teď, když mám takové starosti!

Rychle jsem na sebe hodila tričko a kraťasy, a potichu se kradla ven z ložnice.

„Vezmi si boty, bude to nadlouho.“, zamumlal Tammy a já rychle vklouzla do žlutých žabek.

Do noci zářil jasný Měsíc, nasvěcoval a zjemňoval kontury domu, stromů a keřů. Na kraji lesa jsem zahlédla záda pohybující se postavy, dlouhé bílé vlasy svítily jako chladné plameny v černé tekutině.

Popoběhla jsem.

Netuším, jak to dělají, ale s indiány v lese nemáte nikdy strach. Jistota, s jakou se i ve tmě pohybují, jak naslouchají a vnímají okolí celou svou bytostí. Jsou součástí stromů, tmy, vlhkého mechu, měsíčních paprsků. Jsou mlhou, hvězdným třpytem, chladnou rosou i nočním tichem. Jsou lesním vánkem, posledním výdechem i jiskrou života v oku právě narozeného mláděte.

Klid, který je prostupuje, je srdcervoucí, vykoupený generacemi utrpení, protkaný prostou úctou k životu.

Běžela jsem ve stopách Bena a cítila svoji úzkost a obavy.

„Bene, počkej! Kam to vůbec jdeme?“, zavolala jsem do tmy před sebe.

„Jdeme zakopat tvůj strach.“, řekl Ben.

Jo, ták, pomyslela jsem si, už jsem se lekla, že by to mohlo být něco normálního. Třeba noční sběr léčivých rostlin. Nechci zakopávat svůj strach. Je to můj průvodce, společník, je se mnou odjakživa. Objímá mě, svírá, díky němu nejsem nikdy sama. Je se mnou ve dne i v noci. Co si bez něj počnu, nebudu dost napjatá a ostražitá. Co bez něj budu? V duchu jsem se zasmála.

„Co takhle svobodná?“, zašeptal pár kroků přede mnou Ben.

Klid, neděste se. Tohle je tady normální. Něco si pomyslíte a indiáni vám na to odpoví.

„Svobodná? To jsem nikdy nebyla, vůbec netuším, co to je!“, zašklebila jsem se do temných zad.

„Nebyla jsi svobodná, protože ani tvůj národ nikdy nebyl svobodný. Svoboda je v krvi. Tvoji lidé neví, co svoboda je. Jen po ní touží a zároveň se už dopředu bojí, že o ni přijdou. Slyšeli, jak je úžasná a nádherná. Jak se v ní krásně žije. Ale nikdy ji vlastně nepocítili. Možná, že ji měli malou chvilku v dlaních, ale než se jim dostala do krve, nechali si ji vzít. Jen je olízla a zmizela. Jako kapka deště.“

Strnula jsem, v uších mi doznívaly zvuky Benových slov.

„U vás je problém, že nežijete jako národ, ale jako jednotlivci. Každý kopete jen za sebe. Necítíte, že jste součástí celku, svojí rodiny, svého národa. Vnímáte jen sebe. Jenže takhle to nefunguje. Tvůj národ má společné předky, vzpomínky, historii, utrpení i slávu. Po staletí jste společně plakali, umírali, radovali se i žili. Podívej se, kolik krásného dal tvůj národ světu. Hudbu, poezii, literaturu, stavby, myšlenky, vynálezy. Buď hrdá na svůj národ, to je tvoje svoboda. My indiáni nemáme žádné myslitele, krále, spisovatele, stavitele ani sportovce. A přesto jsme na svůj národ hrdí. A víš proč? Protože jsme si uchovali svobodu a lásku k životu. Přes všechno utrpení, přes umírání našich žen a dětí. Tvůj národ stále objímá a svírá strach, a pro něj nemůže cítit svobodu, radost a lásku k životu.“

Rozplakala jsem se.

Kvůli svému malému národu, ušlápnutému, stále se ze země sápajícího a zvedajícího hlavu ke Slunci. Národu, který velký je, protože má úžasnou duši i srdce. Obrovské srdce. Jen ho nevidí a snaží se vyrovnat národům kolem sebe. Náhle jsem zahlédla tu velikou sílu, která z nás proudí. Vůli, energii, krásné myšlenky, radost ze života. Vzpomněla jsem si na naše krále, na hrdé češství, které z nás čišelo, bylo stále zašlapáváno, a přesto jeho slabounký výhonek stále klíčil, sílil a nedal nám zapomenout. Matka Země nám posílala století, co století inkarnace osobností, abychom nikdy nezapomněli, kdo jsme. Jak jsme jen mohli zapomenout.

Ben se otočil a obejmul mě.

Stáli jsme pod zkroucenými stromy, vypadaly děsivě jako pařáty stoletých stařen. Vzpínaly suché větve bez listů, nebyl v nich kousek života ani naděje.

„Pojď, vykopeme díru.“, zašeptal Ben.

Klekli jsme si proti sobě a začali holýma rukama hloubit jámu. Naše prsty se několikrát setkaly, zavadily o sebe, poškrábaly se, propletly, ale nepřestávaly odhazovat mech, kořínky a hlínu do stran.

„Jak velkou jámu potřebuješ?“

„Radši větší, mám toho v sobě vážně dost. Bojím se skoro všeho, vlastně by mohla být velká jako já a rovnou si do ní lehnu.“, řekla jsem tiše.

Ben se zasmál.

„Já myslím, že takhle už bude stačit. Sama uvidíš, že strach je vlastně jen malé zrnko písku. Jen se dělá větší, než ve skutečnosti je.“

„Bene, ty nemáš nikdy strach?“, podívala jsem se mu do očí.

Muž se nadechl. „Někdy se o mě taky pokouší. Ale hned si vzpomenu na tátu, dědu, na všechny naše předky, kteří se vztyčenou hlavou bránili naši svobodu, abychom mohli žít. Umírali, trpěli, ale nikdy to nevzdali. A když se dívám na svoje vnoučata, jsem klidný, vím, že to v sobě mají taky.“

A chytil moje ruce do svých a ponořil je na dno díry.

Ucítila jsem vlhkost hlíny, chlad, a přesto hřejivé teplo Benových dlaní. Cítila jsem jeho klid, energii a sounáležitost. Cítila jsem, že nejsem sama. Ne, tady pod těmi divnými stromy. Ale uvnitř své duše.

Ben se zhluboka nadechl.

„Pošli svůj strach do země. Já ti pomůžu. Vezmi všechen svůj strach a vlož si ho do dlaní. Sbal ho do malé kuličky, uplácej ho jako by byl z bláta. A pak ho zahrabeme.“

Zavřela jsem oči a začala myslet na svoje strachy. Začala jsem je hledat, sbírat, zhmotňovat a plácat do kuličky. Přidávala jsem do ní další a další strachy, myslela jsem na ně, pěchovala je do sebe, co mi síly a fantazie stačily.

Najednou jsem si uvědomila zvláštní věc.

Moje strachy se stáhly do jediného pocitu. Staly se jedním strachem, zásadním, všeobjímajícím, trvalým. Všechny moje strachy se daly nazvat jedním slovem.

Bojím se o své děti, o blízké lidi. Bojím se o zvířata, o vztahy, o přírodu, o Zemi, o hvězdy. Bojím se o sebe.

Ben pevně sevřel moje ruce.

„Tvůj strach se jmenuje SMRT. Bojíš se smrti. Že umřou lidé, vztahy, vše krásné kolem tebe. Že umřou tvoje jistoty.“

A já nahlas vzlykla.

„Ukážu ti, co je smrt. Ucítíš ji právě teď, ale neboj se, jen se dívej.“, zašeptal Ben.

Jeho dlaněmi do mě začalo proudit teplo. Stalo se součástí mojí krve, prohřívalo mě, hýčkalo, oživovalo. Cítila jsem se milovaná, svěží, plná energie. Jako bych do žil dostala dávku životabudiče, tisícovku redbullů, radost a sílu.

Energie doputovala až do hrudníku a usídlila se v jeho středu. Hřála a žhnula v jediném bodu. Jako malé Slunce. Bylo to krásné a přála jsem si, aby to nikdy neskončilo.

V okamžiku, kdy jsem projevila strach o to krásné, co jsem v sobě cítila, všechno uhaslo.

Otevřela jsem oči a podívala se na svůj hrudník. Zvenku vypadal normálně, ale uvnitř byl prázdný, chladný, dutý, nic v něm nežhnulo. Začala mi být zima a já se rozklepala.

Najednou jsem zaslechla zpěv ptáka. Sotva slyšitelné zašvitoření nad našimi hlavami. Jeho hlásek zesiloval a byl stále blíž. Dívala jsem se pozorně do zkroucených větví, které se navzájem proplétaly. Seděl tam malý modrý ptáček. Drobný, křehký. Poskočil na větvičce a hlasitě se rozezpíval. Síla jeho hlasu mě překvapila, kde se v něm bere? Melodie byla veselá a zároveň tklivá. Cosi ve mně se rozeznělo. Ucítila jsem obrovskou radost, sílu a uprostřed mého hrudníku se rozžehnulo světlo, hřálo a zářilo. Bylo tam zase, moje malé Slunce.

„Aby tvoje Slunce hřálo, žilo a zářilo, musíš se dívat na svět jako na toho modrého ptáčka. S radostí. Ne s obavami. Stejně takhle se dívej i na svoje děti, na přírodu, na svého muže. Protože tam kde je radost, není strach. Dívej se na svoje děti s radostí a posiluj tak jejich Slunce, co mají uvnitř sebe. Neboj se a staň se součástí všeho. Buď uvnitř ptáčkem, hvězdou i stromem. Je v nich skrytá síla. Jsou tady a vždycky budou.“

Pustil moje ruce, společně jsme zahrnuli díru a pečlivě ji uhladili. Dokola jsem ji obestavěla drobnými kamínky, co jsem našla pod stromy.

„Za měsíc se přijdeme podívat, co z tvého strachu vyrostlo.“

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Zkroucené stromy už mi nepřišly odporné a děsivé. Měla jsem pocit, že se objímají, drží, vzájemně podporují. Přišly mi krásné.

A víte, co vyrostlo z mého strachu? Chtěla bych říct, že tam vyrostly jahůdky, malé, sladké, lesní.

Jenže já to místo už nikdy nenašla. Nenašla jsem pokroucené stromy, ani to místo ohraničené oblázky. Poprosila jsem Bena, aby ho šel se mnou najít, jsem tak zvědavá, co tam vyrostlo.

Ben pokrčil rameny a zadíval se mi hluboko do očí.

„Ty chceš vážně jít hledat svůj strach? Jsi si jistá, že ho chceš znovu najít?“

Ne, nechci! Chci se dívat na svět s radostí, dokonce i na špinavá chodidla své dcery, na propletené ručičky našich chlapců, na jejich rozzářené oči. Na to Slunce, co mají uvnitř.

Howgh.