Bukake salónek po Magnesia Litera

Přípravy na vyhlášení cen Magnesia Litera byly velkolepé. Chtěla jsem zářit, vypadat krásná a štíhlá, zkrátka jako bývají hollywoodské hvězdy na červeném koberci, ačkoliv nejsem ani jedno.

Přála jsem si obléknout šaty výrazné, příjemné, pohodlné a sexy. Jenže jsem zapomněla, že slova pohodlné a sexy se vzájemně vylučují.

Z prvních šatů, co jsem zakoupila, rudých se třpytivou nitkou, velmi přiléhavých, s rozparkem mířícím vysoko do stehen a ve kterých jsem se původně cítila jako bohyně, jsem pak doma před zrcadlem měla rozpačitý pocit. Určitě to bude zrcadlem. Nebo ne? Postavila jsem se bokem. No, když zhubnu nějaké to kilíčko, budou v pohodě. A jak říká kamarádka, když bude nejhůř, existuje zázrak, jménem stahovací prádlo.

S hrůzou jsem si představila matčiny vysoké stahovací bombarďáky v tělové barvě, které mě v dětství tolik děsily.

To ne!

Znaje svoji slabou vůli, raději jsem objednala šaty další. S motivem stromů a rudou stuhou, slušivě uvázanou pod prsy. Byly pohodlné a příjemné, a vůbec ne sexy.

Rodina usoudila, že nejsou dost hogofogo. Jsi snad neviděla Českého lva?? /Neviděla. /

Třetí šaty konečně! byly trefou do černého. Tedy do červeného. Vršek byl ve tvaru kimona, výrazná stuha v pase a délka nad kolena. Byly rafinované a pohodlné.

Rudé sandálky s mašlí na patě měly podpatky vysoké 13 cm a nedalo se v nich chodit.

Byla jsem připravena.

Kamarád Michal ze Vsetína, který má od pěti let trvale v krvi 1,2 promile a málokdy dovolí, aby tato hodnota klesla, se na mě mile usmál. „To vůbec nevadí, já tě povedu. A když bude nejhůř, tak tě ponesu.“

Vylosoval si Černého Petra, že mě na vyhlášení cen Magnesia Litera doprovodí. Nikdo jiný se totiž po zimě nevešel do obleku. Michal taky ne, ale má velké srdce, má mě rád a já jeho.

Cítila jsem, že je to správné rozhodnutí. Není nic lepšího než mít vedle sebe někoho, kdo je lehounce ožralý, pardon, má lehkou špičku, k tomu milou, bezstarostnou povahu, a zkrátka ho vůbec netíží zodpovědnost důstojně reprezentovat svoji knihu.

Ještě den před vyhlášením Magnesia Litera hrál Vsetín ostře sledovaný zápas baráže o hokejovou extraligu na Kladně, a my se vydali tomuto skvělému týmu fandit. Jak jinak než do kotle.

„Tady se odreaguješ, táhneme všichni za jeden provaz!“, řekl Michal a podal mi lahev s domácí pálenkou. Slivovička už předtím putovala od úst k ústům, a i když jsem měla mentální problém si z té samé lahve loknout taky, cítila jsem se natolik jednou z nich, že jsem dočista zapomněla na hygienické návyky a opravdu to udělala.

„O v c o m r d i !!!!“, zaznělo jako jeden hlas z kladenského kotle a vsetíňáci uznale zatleskali.

O první přestávce jsme vyšli před stadion zakoupit pivo a klobásu.

Klobása se mě samozřejmě netýkala. Nechtěla jsem si zkazit figuru těsně před slavnostním večerem, po měsíci útrap a tvrdého odříkání. Ale dívala jsem se tak hladově po okolních táccích, že se mě několik pohostinných rukou zželelo, dali mi kousnout a srknout piva.

Kolem mě se mihla známá tvář. Ukázala jsem na ni prstem…toho já znám, to je teeen…politik, tam někde od vás!

Vsetíňáci se otočili a rozesmáli se. „Víš, jak se ve Zlíně říká praseti na pět? Čuněk!“

Hlasitě se rozřehtali a tácky v rukou se jim nebezpečně rozklepaly.

Ten večer Vsetín na Kladně hokej nevyhrál, a bohužel ani ten další. Asi to byla předzvěst toho, jak to se mnou dopadne na Magnesia Litera.

Fanoušci Vsetína mi však ukázali něco velmi důležitého. Radost a vášeň, schopnost milovat svůj tým celým srdcem, ať se mu daří nebo ne. Důležité je užít si to.

A tak jsem se stejným způsobem postavila i k předávání cen Magnesia Litera.

Následující večer, posilněni kalíškem slivovičky, vkráčeli jsme lehkým krokem proskleným vchodem Nové scény Národního divadla. Opravdu nám to slušelo. Michal mě hrdě vedl v tmavomodrém obleku Bandi, s rudou kravatou v barvě mých šatů, vypadal pyšně jako holub, ale nebylo to vadou charakteru.

„Zatím se udržím, ale dlouho to nebude. Jakmile vydechnu, vystřelím Daniele Brzobohaté na pódiu knoflíkem od saka oko.“

Zachechtali jsme se.

Muž u schodů nás požádal o vstupenky. Všiml si nápisu na bundě mého společníka /Vsetínská sportovní/ a zašeptal: „Kolik hrajeme?“

Na Kladně právě probíhal odvetný hokejový zápas.

Michal nezaváhal: „Bohužel, 7:2 prohráváme.“

Muž řekl: „Nevadi“, a roztrhl nám vstupenky.

Rozechvěle jsme vystoupali do schodů, koupili si za 400,- dvě sklenky vína a za malou chvilku už natěšeně vpluli do setmělého sálu. Pódium bylo nádherně nasvícené a probíhaly poslední přípravy k přímému přenosu.

Usadili jsme se na svá místa v páté řadě.

Za sebou jsme uslyšeli charakteristický hlas. Jako na povel jsme oba vyskočili a podali ruku Arnoštu Goldflamovi, pozdravili ho a řekli, že ho máme rádi. Sál se rychle zaplnil tvářemi známých osobností literárního světa.

Světla potemněla. Začínáme.

Michal se naposledy podíval na displej mobilu, na skóre hokeje, a pak ho nechtíc upustil pod sedadlo před námi. „Huupsss…já ho potom vyndám.“

Lidé vedle nás zasyčeli.

„Dáme si poslední organizační pokyny, když tě vyhlásí, pomůžu ti na pódium, ať sebou v těch botách někde neřízneš.“, zašeptal Michal.

Přikývla jsem a pevně mu sevřela ruku.

Když vyhlašovali vítěze mojí kategorie, oba jsme napětím zadrželi dech, ale moje jméno nezaznělo.

Zatleskali jsme. Udělala jsem na Michala psí oči.

„Pičo, jako kvůli tomuhle jsem měsíc nežral?“, zašeptal můj rytíř, konečně vydechl a široce se na mě usmál.

Program byl svěží a rychle odsýpal. A bylo po všem.

Vyšli jsme ze sálu do rozzářeného vestibulu, kde se stoly prohýbaly a čekal nás velký raut. Nezaváhali jsme ani minutu.

„Sežeru úplně všechny chlebíčky, zkusím i ty minihamburgery, nandám je na talíř, ty utíkej pro pití!“, zavelel Michal a rozepnul si sako.

Utíkej, nebylo zrovna to správné slovo, ale čapla jsem aspoň rychle do ruky uherákový chlebíček, jako by to bylo poslední jídlo na světě, otočila se k zábradlí schodiště a otevřela pusu, co to nejvíc šlo. Rychle jsem do ní veku zasunula.

„Jéé, akorát si kousla do chlebíčku.“, zaslechla jsem za sebou ženský hlas.

Zdeňka z Arga, z mého nakladatelství. Měla po boku ještě další ženu a vesele se na mě usmívala. Odložila jsem chlebíček, spolkla obrovské sousto, kterým jsem se málem zadávila, a podala jim ruku.

„To nevadí, že jste nevyhrála, i nominace je super.“, řekla Zdeňka optimisticky. „Tohle je vaše redaktorka, Markéta, vzala jsem ji s sebou, ať se poznáte.“ A otřela si ruku do ubrousku, zamaštěnou ode mě.

Srdečně jsme se s Markétou pozdravily. Spolupracujeme už na druhé knize, ale nikdy jsme se neviděly.

Rychle jsme si sdělily dojmy z večera.

Přišel Michal, s plným talířem dobrůtek. Představila jsem ho a závistivě mu hleděla do talíře.

„Můžu vám k tomu taky něco říct?“, řekl bodře. „Jestli se teda nebudete zlobit. Mně všichni ti spisovatelé přišli jako mimoni a ta kapela, to jsem taky moc nepochopil. Ale je to můj názor, můžete mít jiný.“ A na dvakrát sežral chlebíček s lososem.

„Ta kapela je bezva, poslouchá ji můj syn.“, zasmála se Markéta.

„A mimoni jsme asi všichni, jestli si do pěti minut nesundám boty, přísahámbůh, že omdlím. A taky mě po tom chlebíčku začínají dost pnout šaty!“, řekla jsem a rychle sáhla Michalovi do talíře.

Hladově jsem se zakousla do minihamburgera s kozím sýrem.

„Jéé, pro ten si jdu taky!“, olízla se redaktorka a odkvačila ke švédskému stolu.

Párty jsme si doma udělali i tak. Důležité přeci je, užít si to.

Užili jsme si to na plné pecky. Když jsem kolem třetí ráno vstoupila do jedné z místností, měla jsem pocit, že jsem se ocitla v bukake salónku, v pornofilmu z NDR. Chyběl jen Helmut s knírkem.

Postel, zem, povlečení, nábytek i stěny, byly potřísněné, díkybohu, zvratky, které v třpytivých krápnících skapávaly na zem a vytvářely tak zajímavé obrazce. I když jsem si uvědomovala jejich uměleckou hodnotu, přes nakyslý zápach jsem ji nebyla schopna dostatečně ocenit. Za postelí toho bylo asi na dvě lopaty. Jeden z kamarádů, viditelně otřesený, se na mě provinile usmál. „Já si chtěl jen na chvilku lehnout a asi jsem se zapomněl uzemnit.“

Několik hlav nakouklo zvědavě do dveří.

„Když neumíte chlastat, tak to nedělejte.“, pokýval pohoršeně hlavou Michal.

Přinesla jsem kýbl, hadr a ručníky a dala se do úklidu.

Takhle končí finalistka Magnesia Litera po slavnostním večeru.

S naondulovanými loknami, zářivou manikúrou i pedikúrou, jsem úspěch, pýchu, polní slávu, přimíchala do kyblíku se zvratky. Však to má všechno stejnou hodnotu.

A přátelé, ti jsou nejvíc.

Howgh.