Žeton štěstí od šamana

Indiáni se neradi fotí, věří, že fotka jim vezme duši. Ale zato se smějí od rána do večera, jejich humor je hodně za hranou upjatého evropského myšlení. Já neumím vyprávět vtipy, a děsně ráda a děsně blbě hraju karty.

Indiáni se dodnes neradi fotí. Věří, že fotka bere lidem duše.

Já nevím. Když se zadívám na některé své fotografie, řekla bych, že právě na nich je moje duše jasně vidět. Třeba fotka, kde jsem vyfocená jako tříletá, nahá, v kloboučku, stojící po kotníky v řece. Směju se do objektivu a ve stoje čůrám do vody. Myslím, že mě to přesně vystihuje.

Humor jako způsob vnímání a vidění světa mě provází od dětství a zcela jistě je důvodem, proč jsem přežila všechny životní kopance i peripetie.

Říká se, že pokud si v sobě uchováte kousek dítěte, takovou tu bezelstnou radost z úplně obyčejných věcí, z krásného rána, z duhy, motýla na květině, z noční oblohy plné hvězd, z vůně trávy a hřejivých paprsků slunce, z namazaného chleba a hltu chladné vody z potoka, nikdy nezestárnete.

Indiáni se smějí od rána do večera, jejich humor je hodně za hranou upjatého evropského myšlení a je to vlastně jediné co doopravdy mají.

Když jsem přišla mezi Tammyho příbuzné, ostražitě si mě prohlíželi. Tammy jim řekl, že mě určitě budou mít rádi, protože jsem veselá, hodně se směju a neumím hrát karty.

Což se téměř strefil a už už jsem se nadechovala, abych ho doplnila, jenže jsem to nestihla. Bratranec Feety se mě zeptal, jestli znám nějaký dobrý vtip.

A to byl právě kámen úrazu.

Já jsem totiž v podstatě herec Jaroslav Vojta, o kterém se říká, že žádný vtip nedokázal říct správně, a dodnes nám po něm zůstalo slovo „zvojtit.“

Třeba se ho kolega v divadle zeptal: „Víš, jak se řeknou zdrobněle Karlovy Vary? Karlovy Varlátka.“ Jaroslav Vojta zařval smíchy a doma se zeptal manželky: „Víš, jak se řeknou zdrobněle Karlovy Vary? Varlovy Karlátka.“

Jo, tak to jsem přesně já.

Jenže tehdy jsem se zapřela a ucítila prazvláštní chuť přítomné pobavit a rozesmát, která mě obvykle chytá, když jsem ve větší společnosti. A jak jinak než indiánským vtipem, který správně zní takhle: Dívka říká chlapci: „Musíme se rozejít, už tě nemiluju, Krátký Šípe. Chlapec se ohradí: „Nevím, co ti na mě vadí, Hluboká Jámo.“

A řekla jsem: „Musíme se rozejít, už tě nemiluju, Hluboký Šípe. A chlapec odpoví: „Nevím, co ti na mě vadí, Krátká Jámo.“

Rozhostilo se naprosté ticho a indiáni se na mě nechápavě zadívali. Ovšem nálada se jim rychle zlepšila, protože jsme si zahráli karty, kde mě neskutečně obrali.

Je pravda, že vtipy už jsem nikdy vyprávět nemusela.

Vzpomínám si na jeden z mnoha večerů, kdy se sedělo kolem ohně, indiáni si ve skupinkách povídali a hráli spolu na velkých kamenech karetní hry. Často mě volali, ať si jdu také zahrát, což jsem s radostí dělala. A musím říct, že jsem prohrála úplně všechny drobné, co jsem měla po kapsách, duhovou skleněnou kuličku, patřící jednomu z našich dětí, balíček žvýkaček, sponku do vlasů a jelení lůj v rtěnce.

Když už se schylovalo k tomu, že budu muset sundat z uší náušnice po babičce, Tammy mě rychle zarazil, pomohl mi vstát a sedl si místo mě.

Trochu zklamaně jsem se usadila na jeho místo blízko ohně, kde jsem přisedla dlouhé třásně šamanovy vesty, sedícího vedle. Šaman nehnul brvou, prudkým pohybem je vytáhnul zpoza mého zadku a mohutně zadýmal z dýmky.

Nikdy se neúčastnil karetních radovánek, vyprávění a vtípků. Jen tiše seděl, s vážnou tváří naslouchal a pokuřoval, občas lehce pokýval hlavou nebo pobaveně zdvihl obočí.

Další skupinka Tammyho bratranců na mě zavolala, jestli si nechci zahrát karty a já povytáhla krk, kdože mě to volá a souhlasně jsem kývala hlavou.

Šaman mě prudce chytil za rukáv a stáhnul zpátky „Ty seď!“, řekl přísně.

Pokrčila jsem rameny, trochu vyčítavě se zadívala na Tammyho, který se po nás ohlédl, ale ten na mě jen vesele mrknul.

„Mohla bys vyprávět třeba něco vtipného, nějaké historky z Čech. Však vaše rodina je taky hodně veselá.“, řekl hlasitě, poslední kartou uzavřel hru a natáhl ruku pro skleněnku, kterou jsem já prohrála.

„Ano, ano….vyprávěj…“, přidaly se dva tři hlasy z okolních partiček.

„No, myslím, že u nás zase taková legrace nebyla. Ale můžu vám říct pár příhod.“, zamyslela jsem se.

Indiáni se ke mně pootočili.

„Tak třeba si pamatuju, jak si moje máma nechala od tety koupit v Tuzexu perfektní a drahý džíny. Tuzex to byl za socialismu obchod, kde se dalo za cizí měnu nakoupit zahraniční zboží, které nikde jinde nebylo k sehnání.

Matka se rozhodla, že si je vezme na sebe do práce, ale bohužel jí byly malé a nemohla zapnout zip ani knoflík. Zpocená se vyřítila z ložnice s riflemi na půl žerdi a řvala, že ty zkurvený džíny na sebe prostě dostane i kdyby měla chcípnout, když stály takový šílený prachy.

Potom si lehla v ložnici na postel, zatáhla břicho, zrudla v obličeji a nejdřív otec a potom i my, obě dcery, jsme se jí pokoušely zapnout zip. Což samozřejmě vůbec nešlo, prsty se nám potily a jezdec vyklouzával z prstů. Matka ječela dělejte, já už to dýl nevydržím, vydechla a my mohli začít od znova.

Otec dostal nápad a běžel do komory pro kombinačky, kterými se snažil jezdce zipu pevně uchopit a nepustit. Ze všech z nás tekl pot, stékal nám po tvářích i zádech. Usilovně jsme se snažily se sestrou pomáhat co se dalo, pevně jsem svíraly každá půlku zipu a vší silou je táhly k sobě.

Matka střídavě bělela a brunátněla v obličeji, nejdřív ze zadrženého dechu a pak ze vzteku.

Nakonec se nám společnými silami podařilo zip zapnout, matku jsme za ruce zvedli z postele, udělala dva kroky, vydechla a džíny jí praskly po celé délce zadku.“

Indiáni zaječeli smíchy.

Podívala jsem se vedle sebe. Šaman seděl na zemi, upřeně zíral před sebe do plamenů ohně. V obličeji měl strnulý výraz. Tak jo, zas tak vtipný to nebylo.

„A taky si pamatuju, jak si matka přála, abych se šla s tátou vyfotit k profesionálnímu fotografovi.

Po letních prázdninách jsem měla nastoupit do první třídy, tak ať mám památku.

Máma s námi jít nemohla. Měla břicho až pod bradu, protože čekala sestru a prohlásila, že je jak velryba a nevešla by se do záběru.

A tak mi koupila krásný šaty, bílé podkolenky a lakované botky.

Táta se ustrojil do světlého obleku, který podtrhnul béžovou košilí a žlutooranžovou širokou kravatou. Matka prohlásila, ať se převlékne, že vypadá jako šašek. Otec, v té době ještě používající vlastní vůli, odsekl, že tomu nemůže rozumět, že vypadá krásně a je frajer.

Potom jsme si jeden po druhém sedli na židli v koupelně, kde nám matka oběma kulmou naondulovala vlasy do naprosto stejného účesu, takže jsme mohli z fleku zasednou do první řady mezinárodní výstavy královských pudlů.

Podtočené patky nám nakonec bohatě zastříkala lakem na vlasy a takto vyšňoření jsme vyšli do víru velkoměsta, zvaného Most.

Z okna paneláku na nás ještě zahulákala, ať jdeme pěšky, protože v autobuse bych si zmačkala šaty a tátovi by se lidé smáli.

Dělali jsme, že ji neslyšíme a vyšli jsme lehkým krokem, krásným letním dnem, na cestu dlouhou asi tři kilometry, do centra města. Po dvaceti minutách nás optimismus začal pomalu opouštět, protože se nám, nevíme komu, kolemjdoucí hlasitě smáli.

Podezřívavě jsme se na sebe s otcem podívali, ale přišli jsme si navzájem v pořádku, takže jsme pokračovali v chůzi.

Konečně jsme spatřili cíl naší křížové cesty a naleštěnou výlohu plnou velkých, překrásných fotografií usměvavých dětí a psů. Na žulových schodech vedoucích ke dveřím fotografického salónu jsem zakopla, upadla, rozsekla si pravé obočí, odřela nos a kolena.

Fotografka vyběhla ven, pomohla mi dovnitř, umyla krev z obličeje a řekla, jestli si to focení přeci jen nechceme rozmyslet. Že to moje obočí vypadá aspoň na tři stehy.

Otec, který si nedovedl představit, že by tuhle anabázi musel prožít ještě jednou, odpověděl, že se chceme vyfotit i tak. Žena se mile usmála, pohladila mě po naondulovaných vlasech a prohodila, že výborně retušuje, takže se nemusíme bát. Budeme mít fotku jedna báseň.

Posadila jsem se tátovi na koleno, ten mě pevně sevřel a oba jsme se krásně usmáli do objektivu.

Ať má máma radost.

Na fotce vypadám jako Frankenstein a otec jako veselý šašek.“

Indiáni neskutečně zařvali smíchy.

Všimla jsem si jemného pohybu vedle sebe. Sedící šaman si oběma rukama obejmul kolena a tiše se svalil do strany, kde zůstal ležet na boku. Smál se tak hlasitě, až mu tekly slzy.

„Já vám říkal, že je dobrá.“, uznale pokýval hlavou Tammy a utřel si z obličeje potůčky slz. „Ale karty hrát nemůže!“

Šaman se opatrně sesbíral ze země, klekl si přede mě na koleno a zkoumavě si prohlížel úzkou jizvu těsně pod mým obočím. Opatrně ji přejel prsty. Pak si beze slova sáhl do výstřihu, nahmatal koženou šňůrku a přetáhl si ji přes hlavu.

Ve svitu ohně se zablýsknul kulatý žeton z kasina, s provrtanou dírkou, visící na šňůrce. Měl na sobě vyražený nápis LAS VEGAS a hodnotu 1000 dolarů. Opatrně mi šňůrku přehodil přes hlavu a žeton mi přesně zapadl do úzké čárky mezi prsy.

Upřeně jsem se zadívala muži do očí.

„Teď už karty hrát můžeš. Ale nesmíš ho nikdy sundat z krku. Našel jsem ho kdysi dávno v řece a nebyl mi k ničemu. Přinese ti klid v duši.“

Šaman měl pravdu, přinesl mi klid. Od toho dne se mnou už nikdo karty hrát nechtěl.

Mám přece žeton štěstí od šamana.

Howgh.