- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Každý národ má svoje pověsti a mýty, hýčká si je a přibarvuje, stále dalšími a dalšími generacemi vypravěčů.
Když jsem přišla k indiánům, měla jsem oproti běžným smrtelníkům výhodu, že se strašně ráda bojím. Bojím se tak ráda, že si říkám: „Mě, už nemůže vyděsit vůbec nic, všechno už jsem viděla.“
Pravdou je, že hektolitry krve nemusím, a v kině se bojím tak nahlas, že pán vedle mě vypadl z křesílka přímo do uličky, a pak rychle odešel ze sálu pryč. A také říkám, že nejlepší duchařský horor, který mě uspokojí, si dokážu napsat jen já sama.
Indiáni jsou totiž stejného ražení jako já.
Děsí se rádi a vědomě, a úplně nejradši a s radostí, děsí kohokoliv cizího. Vyslechla jsem za temných nocí u zářícího ohně, spoustu příběhů, u kterých by lidem vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, ale já nic. Měla jsem stále kamennou tvář.
Nikdo se mi ani nemůže divit, protože takový výcvik, jaký jsem v dětství u babičky prodělala já, má málokdo. To totiž musíte mít tři jeblé bratrance, být nejmladší, a hitem léta musí být nasazovací plastové, upírské zuby. A to nezmiňuji, jak mě jeden z nich spustil do čerstvě vykopaného hrobu, když jsme hráli na hřbitově na schovku, protože tam mě nikdy nikdo nenajde. A pak mě nechtěli vyndat ven a začali ho zasypávat.
Indiáni nade mnou uznale pokyvovali hlavami. Tammy si vybral opravdu dobře, tahle holka se nezdá.
Nejradši jsem měla vyprávění o lesním Chodci. Indiáni ho vídávali v lese po staletí, vyprávěli si o něm, z generace na generaci, a měli ho ve veliké úctě.
Prababička ZeePee mi vyprávěla, že její otec ho jednou, doopravdy viděl. Byl to prý vysoký indián, s dlouhými, tmavými vlasy, v tradičním oděvu, a v ruce svíral dlouhou, dřevěnou hůl, vyšší než on, která byla nahoře rozeklaná do široké vidlice.
Objevoval se znenadání, obcházel stromy, přikládal ruku na hrubou kůru a do stromů tichounce šeptal. Za ním se lesním mechem táhla ve vzájemné symbióze, bez jakéhokoliv strachu, různá zvířata, ježci, zajíci, srnky, lišky a divoká prasata.
Indiáni tvrdí, že se stará o les a jeho rovnováhu.
ZeePin otec, Manu, byl prý malý kluk, a právě lezl po veliké jedli, když ho spatřil.
Okamžitě ztuhl a neviditelně přirostl ke stromu, přesto naprosto jistě věděl, že Chodec o něm ví. Když procházel pod jedlí, zvedl hlavu nahoru a díval se přímo tam, kde se chlapec skrýval. Pak přiložil ruku na kůru a pevně sevřel hůl v levé ruce. A Manu jasně viděl, jak se hůl nahoře ve vidlici rozzářila zelenkavým světlem a ta záře, přešla po Chodcově paži přímo do kmene. Muž začal do stromu tiše šeptat řečí, jakou ještě nikdy neslyšel. Zněla prastaře.
Jedle okamžitě pookřála, a zhluboka se nadechla. Její větve se napjaly, zvedly se do výšky a zase klesly, jehličí zazářilo sytě zelenou barvou a kmen zavoněl zemitou vlhkostí.
Manu strachy pevně objímal kmen stromu a najednou pocítil nával naprostého štěstí. Bylo mu tak krásně a cítil tak obrovskou radost ze života, až mu začaly z očí padat slzy a široce se usmíval otevřenými ústy.
A pak Chodec stáhl ruku ze stromu a otočil hlavu směrem nahoru. Manu šokem zkameněl, muž měl místo očí, jen tmavé, prázdné důlky. Chodec se obrátil a kráčel mezi stromy hluboko do lesa, tichounce a lehce, až to vypadalo, že se vznáší malý kousíček nad zemí. Za ním pochodovala různá lesní zvířata, radostně poskakovala a následovala ho, kamkoliv šel.
Najednou se ozvalo temné zamručení a z pod hustých keřů se vynořil a postavil v plné síle, mohutný vlk. Alfa samec. Díval se za Chodcem a pozoroval zvířata. Zavrčel hluboce ještě jednou a jeho tělo se nebezpečně napjalo. Chodec se zastavil a s ním i všechna lesní zvěř.
A pak se muž pomalu a klidně otočil, sehnul hůl a vidlici namířil směrem k vlkovi. Zelené světlo se prudce a jasně zablýsklo mezi stromy a vlk, se tiše a klidně, přidal ke špalíru zvířat, pokojně kráčejících v neviditelných stopách lesního Chodce. Manu ani nedýchal. Když muž zmizel mezi stromy, odvážil se opatrně slézt ze stromu a upaloval opačným směrem domů.
Běžel táborem a ostatní děti, které potkal, se mu nahlas a divoce smály.
Doběhl zadýchaně do stanu, kde zabořil obličej do vyšívané haleny svojí křehké matky. Ta na něho nevěřícně zírala a do rukou nabírala jeho dlouhé prameny vlasů, které mu padaly téměř až do pasu. Když odcházel z domova, měl vlasy, čerstvě ostříhané těsně pod uši.
Občas jsem v lese zahlédla nesourodou skupinku zvířat, kráčejících za sebou mezi stromy.
Vím jistě, že v jejich čele, tiše našlapoval lesní Chodec, který svou holí, po staletí léčí stromy a vše živé. Nikdy jsem ho nespatřila, ale cítím, že tam určitě někde být musí. Kdo jiný by dokázal, aby se v tichém lese, stromy hlasitě a zhluboka nadechly, a pak slastně a blaženě vzdychly tak, jak jsem to už zaslechla, nejméně tisíckrát.
-------------------------
Další zajímavý příběh jsem slyšela od šamana.
Vyprávěl ho šeptem, mrazivým hlasem a prý ho slyšel od otce svého otce.
Šamani chodí sbírat různé léčivé byliny do lesa, a to na sklonku noci. Všechny rostliny a keře jsou pokryty chladivou rosou, jsou čerstvé a ozářené chladným světlem paprsků měsíce. Mají tak největší moc a sílu.
Šaman procházel temnou nocí mezi stromy, stejně tak, jako už tisíckrát předtím, plnil kožený vak rostlinkami, občas se zastavil a zaposlouchal se do zvuků lesa.
A pak strnul. Mezi stromy, spatřil dvě vysoké, stříbřité postavy. Byly dvakrát vyšší než on, měly našedlou kůži, útlounké ruce a nohy, a dlouhou, dozadu protáhnutou lebku, která vypadala jako mravenčí zadek. Pohybovaly se křečovitě a trhavě, dotýkaly se stromů a cosi sbíraly ze země.
Šaman zkameněl a těsně se přitiskl ke kmeni stromu. Postavy přešly kousek od něho a když ho míjely, uslyšel v uších slabé bzučení a vibrace. Nakrčil čelo. Něco takového ještě nikdy nespatřil.
Podvědomě cítil, že ho nesmí vidět.
Postavy došly mezi velké balvany, k vysoké skále, a stále se ohýbaly, jako když něco hledají. Pak jedna z nich natáhla kostnatou ruku a namířila ji na velký kámen. Z prstů ji vytryskl modravý paprsek a kámen se rozpůlil na dvě půlky. Řez byl dokonalý a přesný.
Šaman zalapal po dechu a ukročil do strany. Suchá větvička pod jeho nohou hlasitě křupla a obě postavy se okamžitě otočily po směru zvuku. Indián ztuhl a přál si, aby se stal neviditelným. Cloumal s ním nevysvětlitelný, ochromující strach. Postavy zíraly do tmy. Zvláštní nelidské lebky měly veliké oči ve tvaru mandle, místo nosu jen dva malé otvory, a malinká, úzká ústa, téměř bez rtů.
Jedna postava zvedla hubenou, dlouhou ruku a klepla si na levé prso. Zaplavil ji stříbrný třpyt, který ozářil okolní stromy a trávu, a když pohasl, postava byla pryč. Zmizela.
Druhá postava pečlivě zkoumala temnotu lesa. Oči bez víček nemrkaly, a obličej neměl vůbec žádnou mimiku. A pak se zadívala přímo na strom, ke kterému se šaman, bezhlesně tisknul. Cítil, jak mu začínají drkotat zuby. Ještě nikdy nezažil takovou hrůzu.
Postava se na něj bez emocí dívala a pozorovala ho. V rukách ucítil slabounké mravenčení a mozek mu vydal jeden jediný povel: „Utíkej!“
A šaman začal utíkat. Běžel mezi stromy, co mu síly stačily. Proplétal se mezi větvemi a keři, hrůzou otevřené oči mu slzely a nevnímal šrámy a ranky, od trnů a kamenů. Dvakrát si roztrhl kalhoty a blůzu, pevně držel popruhy koženého vaku na zádech a dobře věděl, že běží o život.
Když už si myslel, že je dostatečně daleko, zastavil se a opatrně ohlédl. Vysoká, stříbřitá postava, stála klidně, kousek od něho a namířila dlouhou paži směrem k němu. Šaman uskočil a jen taktak stačil těsně zaběhnout za strom, aby koutkem oka zahlédl modravý paprsek, který odřízl veliký kus stromu.
Čistě, bezhlučně a lehounce, jako když se z nebe snáší ptačí pírko.
Šaman nečekal ani vteřinu, rozběhl se mezi stromy, kličkoval jako králík, skákal a běžel, a za sebou vnímal krátké, modré záblesky. V jedné chvíli ho prudce zapálily záda, ale bolest rychle ustoupila.
Nakonec, hrůzou bez sebe, vyběhl z lesa, přeběhl dlouhou louku a vběhl do spícího tábora.
Ve svému stanu padl tváří do kožešin, a hlasitě se rozplakal.
Muže z okolních stanů vzbudil hluk a vyběhli se zbraněmi v rukou ven, podívat se, co se děje.
Zaslechli šamanův bolestivý pláč.
Zvedli ho ze země, potrhaného a krvavého, tvář samý šrám.
Na zádech měl stále přivázaný kožený vak, čistým řezem rozříznutý na dvě půlky, ohořelý a doutnající, jako němé torzo jeho prožité hrůzy.
Stejný řez měl i na zádech. Kůže byla čistě rozchlíplá po celé délce zad, rána byla zatavená a vypálená, bez jediné kapičky krve.
Šaman už nikdy do lesa nevstoupil. Ani za dne.
Jednou mě můj čerokézský tchán Ben, odvedl k vysoké skále, a ukázal mi obrovský kámen, čistým řezem rozpůlený na dvě půlky.
Řez to byl tak neuvěřitelně čistý a přesný, že bylo na první pohled zřejmé, že nebyl proveden zásahem, ani nástrojem člověka. Kámen byl rozříznutý jediným tahem.
A někdy v noci, když nemůžu spát, dívám se z terasy na noční oblohu, a počítám padající hvězdy. Některé jsou rychlejší než ostatní, a vypadá to, že míří přímo k Zemi.
Dívám se mezi stromy hlubokého lesa, který začíná kousek od našeho domu, a pozoruji záblesky paprsků měsíce, probleskující korunami stromů, nadpozemsky ozařující vysoké kmeny.
Vím, zcela jistě, že jestli tam někdy zahlédnu stříbřitou postavu, tak bude po mně. A nemusí mít ani upírské zuby.
Howgh.
Další články autora |
Každá budoucí maminka se snaží zajistit pro své miminko jen to nejlepší. GS Mamavit je komplexní multivitaminový doplněk, který je speciálně...