Jak Lenin a Stalin nedokázali ležet vedle sebe

Doufám, že jste v dětství navštívili Mauzoleum V.I.Lenina v Moskvě. Je to silný a nezapomenutelný zážitek, hlavně pro mě, která jsem se tam ztratila. A co znamená,že jsem durak s balšoj bukvou, jsem se dozvěděla, až jako dospělá. 

Asi za to vážně nemůžu, ale celý život se na mě lepily zvláštní události. Tak jo, asi za to trochu můžu.

Budu vám vyprávět, jak jsem byla cílevědomá. Nepředstavujte si, že jsem si stanovila nějaký velkolepý cíl, jakože třeba zaběhnu 1500 m, a cílevědomě jsem pracovala a trénovala, až jsem zaběhla ten nejlepší čas. Tohle se nikdy nestalo, protože kdo mě zná, ví, že jsem zaběhla první kolo, začalo mě ukrutně píchat v rameni a v boku, a paní učitelka už na mě kývala, tak jo, jenom to dojdi. Jsou prostě věci, které nezvládnu, a tak si je ani nestanovuji jako cíl.

Ale mám nějaký zvláštní a zvrácený smysl pro to, co pro mě znamená cíl.

Na základní školu jsem samozřejmě chodila v době komunismu. Naše nová, prosklená škola s miliony oken, pro mě znamenala to, co pro muslimy Mekka. O Vánocích jsem dostala novou žlutou aktovku, v březnu mi bylo 6, a v září jsem měla nastoupit do první třídy.

Pamatuji si na to poslední léto, jako by to bylo včera. Bydleli jsme přímo proti škole a já se každé ráno dívala s láskou a touhou, na školní budovu. Několikrát denně jsem brousila kolem proskleného přízemí a s čelem přitisknutým na skle, jsem pozorovala šatnu s velkým označením 1.C. Moji šatnu.

Ale nejvíce mě zaujala obrovská nástěnka s nápisem: NAŠI NEJLEPŠÍ ŽÁCI.

Z nástěnky na mě shlížely veliké fotografie chlapců a dívek v pionýrském kroji a šátku, s jejich jménem a označením třídy.

Pod nimi byl velký nápis: JSME NA VÁS HRDÍ!

Nevím proč, ale v mojí dětské hlavičce se zrodila touha, že tam rozhodně musím viset. Jestli se divíte, že už tenkrát jsem uměla číst, musím vám vyprávět historku, kterou tak ráda vypráví moje matka:

Přišla k nám návštěva a já seděla v kuchyni na lavici a na klíně jsem měla knihu Malý Bobeš- J.V.Pleva. Byly mi čtyři roky. A návštěva říká: Hele, ona dělá, že čte. A moje matka odvětila: Ona to nedělá, ona opravdu čte. Danuško, pojď ukázat, jak čteš.

Já si myslím, že mi bylo spíš pět, ale chápu, že čtyři vypadá mnohem líp. Díky, mami.

Každopádně číst jsem už uměla, což nebyl můj největší problém. Problém byl, že jsem měla obrovskou fantazii a tak jsem naprosto plasticky a živě viděla, jak moje máma a táta, babička a děda, všichni příbuzní a cizí lidé, stojí před nástěnkou, dívají se na moji fotku a jsou HRDÍ.

Sice jsem nevěděla, co znamená hrdí, ale určitě to bylo něco velkolepého.

Nutno říct, že jsem tam pak párkrát visela, ale v první třídě to nebylo určitě, a také zcela jistě vím, že nikdo z rodiny se tam hrdě dívat nebyl.

Další cíl pro mě ve čtvrté třídě znamenala paní učitelka Divišová-učitelka ruštiny. Tedy ne přímo ona, ale její náklonnost.

Protože jsem celá léta vyrušovala a nedokázala sedět v klidu, moje místo v první lavici, přímo před katedrou, bylo trvalé. A proto jsem byla zcela a naprosto okouzlená a v transu, když jsem si všimla, že paní učitelka má pleť jako broskvička. Růžovou a posetou jemnými chloupky, které se jí v paprscích slunce jemňounce leskly. Pro mě byla prostě dokonalá a krásná.

Strašně moc jsem si přála, abych měla stejnou pleť jako ona. To se sice nestalo, ale paní učitelka ruštiny byla hodná a brala nás do moderní, odhlučněné posluchárny, kde jsme si poprvé v životě nasadili sluchátka a slyšeli ruský jazyk. A protože jsem se jí chtěla zavděčit a opravdu ji zbožňovala, naučila jsem se dobře rusky, dostávala jsem od ní jedničky a dopisovala jsem si s ruskými studenty, z partnerského města Murom.

A aby toho nebylo málo, byla jsem každý rok nominovaná do soutěže o Partyzánský samopal. Byla to vědomostí soutěž z mnoha oborů, hlavně z historie /ruské/, a hrálo se v týmech.

Nebudu prodlužovat popis, jaký jsem byla debil, ale mým cílem bylo vyhrát školní kolo, pak městské, pak okresní, pak státní, a nakonec vyhrát hlavní cenu, kterou byl poznávací zájezd do Moskvy.

Jak jste už pochopili, do Moskvy odletělo 24 vybraných dětí a já mezi nimi nechyběla.

Všichni jsme byli rozechvělí, natěšení a hlavně HRDÍ!

O iluze jsme přišli brzy. Letadlo se klepalo celou cestu a kovové, nevypolstrované sedačky, na pohodlí také moc nepřidaly. Navíc si pamatuji, že jsme měli neustále hlad.

Ubytování ve školní tělocvičně, na zemi a na žíněnkách, muselo být asi taky hrozné. Ale dětskýma očima vypadá všechno tak nějak rozkošně a líp.

Pamatuji si zlaté, kroucené a barevné kopule moskevských paláců, které vypadaly jako točená zmrzlina, obrovské náměstí a Kreml.

Pak si pamatuji na ruskou průvodkyni Táňu, kulaťoučkou a tlustou, která nám připomínala figurku Matrjošky, a často jsme se bavili tím, že jsme si vyprávěli, jak se večer otevře a vyleze z ní dalších pět malých. Strašně jsme se tomu smáli.

Jenže nejhorší zážitek jsem měla z exkurze, na kterou jsem se nejvíc těšila. Mauzoleum V.I.Lenina.

Jednoho rána jsme uklidili žíněnky, na kterých jsme spali, batohy a tašky pověsili na žebřiny, Táňa nám rozdala tvrdé pečivo a sýr, napili jsme se vody z kohoutku na záchodě, a vyrazili jsme směrem ke Kremlu.

Cestou jsme dostali pokyny, jak se máme chovat. V mauzoleu musí být naprosté ticho, veliký Lenin tam sní svůj věčný spánek. Nesmíme se ničeho dotýkat. Musíme co nejrychleji projít okruh a sejdeme se venku.

Pak půjdeme do metra a čeká nás něco nádherného, Památník pokořitelů kosmu.

Táňa nám zapomněla říct, že mauzoleem neustále proudí tisíce návštěvníků, protože vstup je zdarma, že Lenin už vůbec nevypadá jako Lenin, ale jako vosková figurína, a že vás dav neúprosně táhne tak, že u proskleného sarkofágu setrváte maximálně tři vteřiny.

A protože jsem si Lenina chtěla prohlédnou pořádně a déle, kroužila jsem špalírem lidí stále dokola. A tak se stalo, že české děti už byly dávno v metru, a já, jsem byla vzorně zařazená ve špalíru dětí, které měly šikmé oči a pocházely z Jakutska.

Bohužel, jsem si toho všimla pozdě.

Vyběhla jsem z mauzolea a vyděšeně pobíhala před vchodem. Moje děti i Táňa byli pryč.

A jelikož jsme dostali pokyny, že zůstaneme stát na místě, kde jsme se naposledy viděli, sedla jsem si na nízkou zídku před vchodem a čekala. Česká výprava si mezitím dokonale prohlédla Památník pokořitelů kosmu, a já seděla a seděla, a asi bych tam seděla dodnes, kdyby si mě nevšimla čestná stráž Mauzolea V.I.Lenina.

Paní učitelce Divišové můžu poděkovat za to, že mě naučila dobře rusky.

Proto jsem mohla muži v tmavé uniformě vyložit, co mě potkalo. Vasil byl příjemný a hodný, a řekl mi, že si pro mě zcela jistě přijdou. A vzal mě do služební místnosti, kde měl pravý a nádherný, mosazný samovar. Myslím, že nic krásnějšího jsem ještě v životě neviděla.

Udělal výborný čaj a dal mi plněné briošky s mletým masem, které mi připadaly jako božská mana. Vasil byl starý a vyprávěl mi, že čestnou stráž v mauzoleu drží už 32 let.

Nevím, jestli to bylo mýma dychtivýma očima, a možná to tam vypráví ztraceným dětem dodnes, ale já si ten příběh pamatuji přesně.

Vyprávěl mi, že V.I.Lenin se každých 18 měsíců musí odvézt a odborně opravit. Ze skutečného Lenina už toho moc nezbývá. Když otevřou skleněný sarkofág, rozlije se místností takový puch, že to takhle nesmrdí ani v kafilérii. Ale nejhorší je, že v mauzoleu straší. Vyvalila jsem oči.

Vasil se rozpovídal. V roce 1953 umístili vedle Lenina, tělo dalšího velikána ruského lidu, Stalina.

Jeho tělo ošetřili dokonalou balzamací a umístili ho do skleněné rakve vedle Lenina. Pár dní bylo všechno v pořádku, ale po týdnu si služba všimla, že se skleněnými rakvemi někdo hýbal.

Byly odsunuté kus od sebe.

Dali je tedy zpátky na svá místa. Ráno je čekalo překvapení, rakve byly tak daleko od sebe, že každá byla téměř u protější zdi. Zavolali vojáky, aby vyšetřili, co se stalo, ale ti nepřišli vůbec na nic.

Mauzoleum bylo celou noc zamčené, střežené. Podezřívali někoho z personálu, ale ti se dušovali, že by si nikdy nedovolili s rakvemi hýbat. Obkreslili nohy podstavců rakví bílou křídou, a rozsypali jemný, bílý písek kolem dokola. Pokud se tam někdo dostane, určitě zanechá stopy.

Další ráno služba utrpěla šok. Rakve byly každá u protější zdi, ale ne rovně a přímo, ale byly odsunuty prudce a jako ve vzteku, silou a co nejdále od sebe. Bílý písek byl neporušený, nikde žádná lidská stopa. Zavolali pravoslavného kněze. Ten Stalina nenáviděl z celé šíře své ruské duše, ale nezbývalo mu nic jiného než provést obřad, aby těla došla klidu.

Každopádně, těla klidu, bohužel, nedošla.

Další den byly rakve opět rozhozené, co nejdále od sebe.

Ředitel mauzolea přišel s geniálním nápadem. Nohy podstavců se pevně přišroubují k podlaze. A tak se stalo. S rakvemi už nedokázalo pohnout vůbec nic.

Lenin se Stalinem po boku, snili svůj věčný spánek a každý den jejich milé, hladké tváře, obdivovaly tisíce milujících návštěvníků.

Jenže pak se stalo něco strašného.

Uklízečka ráno příšerně zaječela, když leštila skleněný sarkofág Stalina a skácela se přímo k zemi.

Když ji přivedli k vědomí třemi panáky vodky, žena si stoupla na vratké nohy a klepoucím se prstem, ukázala na Stalina, pokojně dřímajícího pod vzduchoprázdným poklopem.

Málokdo si uvědomuje, že Stalin měl mohutný, bohatýrský knír, který samozřejmě nabalzamovat nelze. Po jeho smrti byl dohladka vyholen a po chemickém ošetření pleti, mu byl zpátky nalepen knírek nový, umělý, který vypadal naprosto reálně a živě.

Když se služba podívala směrem za klepajícím se prstem uklízečky, uvědomila si něco příšerného. Stalin tam samozřejmě ležel, tak jak měl. Ale jaksi mu něco chybělo.

Knírek.

Místečko pod jeho nosem bylo nepatřičně prázdné, jeho tvář vypadala dobrácky a chudě. Poprvé si všimli Stalinových rtů, které dosud nikdy nespatřili. Byly natřené rudou barvou a jemně se rozpíjely směrem ven.

Začal se hledat knírek.

Samozřejmě jen zrakem, protože skleněné víko rakve bylo zapečetěno voskem a neprodyšně uzavřeno.

Knírek však nikde nebyl.

Byl povolán ředitel muzea, který pečlivě prohlédl celou rakev. Knírek se zřejmě z nějakého důvodu, například reakcí kůže s chemikálií, prostě rozpustil.

Všichni se uklidnili a muzeum bylo dočasně uzavřeno. Nemůžou přeci lidem ukázat tatíčka Stalina bez jeho pověstného kníru. To by byl neskutečný skandál.

Ředitel se ihned vydal za odborným týmem, který měl Stalina na starosti. Musí se vyrobit knírek nový. A ne jeden.

Toho dne se uklízečka svalila ještě jednou.

Stalo se tak, když leštila prosklený sarkofág V.I.Lenina. Lenin samozřejmě svoje vousy měl. Ale bohužel, v rakvi mu něco přebývalo.

V pravé ruce cosi pevně svíral.

Uklízečka se naklonila, aby to viděla co nejlépe zblízka, a nevěřila vlastním očím.

Nutno říct, že ten den si bohužel, rozbila hlavu o mramorovou podlahu. Mohli pak říct, že vlastně nic neviděla a vinou otřesu mozku, se jí to v hlavě všechno popletlo.

Ale ona přísahala na Matičku Rus, že Lenin ve své ruce pevně svíral Stalinův knírek. A navíc, se pod svými vousy pomstychtivě usmíval, vlastně šklebil.

To, že Lenin Stalina na sklonku svého života ze srdce nenáviděl, bylo veřejné tajemství.

A Vasil si myslí, že Lenin vedle Stalina prostě ležet dál nechtěl. Dřímal si tam už mnoho let, obdivován a milován svým národem a najednou tohle.

Vedení Kremlu po čase rozhodlo, že Stalin bude pohřben v hrobě, těsně u kremelské zdi. Bude tam spát spánkem věčným a nerušeným.

Vasil mi pošeptal, že knírek, museli vyrobit celkem 260x. Ale možná jsem mu špatně rozuměla, číslovky mi nikdy moc nešly.

Ale prý je to tajemství.

Od té doby, se v mauzoleu nic zvláštního nestalo. Zatím.

Pak pro mě přišla Táňa, zatahala mě za cop a řekla mi, že jsem durak s balšoj bukvou.

Řekla jsem jí, že určitě ne, že jsem Danuška. Co je durak, jsem se dozvěděla, až jako dospělá.

Na Vasila si občas vzpomenu, ty briošky, prý vyráběl sám. Takové, už jsem nikdy nejedla.

A vždycky, když někde v televizi vidím záběry Stalina, vzpomenu si na jeho knírek.

Doma mi řekli, že tohle už přesahuje všechny meze, a jestli si budu takhle pořád vymýšlet, odvezou mě do blázince.

A vidíte…neodvezli!

--------------------------------------