Indiánské pohádky na (ne)dobrou noc - aneb My, indiáni, své děti nešetříme.

Vdala jsem za indiána z kmene Čerokí a žijeme v Severní Karolíně, poblíž tradiční rodiny mého muže, Tammyho. Všechny naše děti umí česky a znají české pohádky. Prý jsou moc milé.A pak jsem vyslechla ty indiánské, a pochopila proč.

České pohádky, které vám vyprávěla maminka nebo babička na dobrou noc, vypadají dost děsivě, jsou plné krutých skutků, plyne z nich ponaučení a vždycky dopadnou dobře.

Víte, že nemáte otevírat dveře Jezinkám, ani vlkovi, zkoumáte, jak moc má vaše babička velké oči, a přemýšlíte, jak se asi, tak mohla vejít vlkovi do břicha, společně s Karkulkou.

Dáváte si dobrý pozor na zlé macechy, nemlsáte perníček, odloupnutý ze střechy cizí chaloupky, a moc si přejete ochutnat kouzelného hada, díky kterému se naučíte rozumět řeči zvířat, žijících ve vodě, vzduchu i na souši.

Indiáni vyprávějí svým dětem příběhy, po kterých by neusnul ani dospělý člověk. A ponaučení, tak to v nich nehledejte vůbec.

Přesto, nebo právě proto, jsou indiánské děti kupodivu silné, psychicky odolné, a vystraší je máloco.

Jsou zvyklé přijímat život a rány osudu s neobvyklou pokorou a odevzdáním, a mám dojem, že si k tomu ještě v duchu říkají: „No co, mohlo by se stát ještě něco mnohem horšího.“

Indiánské děti se i tak nějak zvláštně dívají na svět. Moudře a vážně, s vědomím, že tohle všechno, je vlastně jen slabý odvar toho, co by se ve skutečnosti stát mohlo.

Vzpomínám si, že když se nám narodila dvojčata, chlapci, byli strašně malincí a křehcí.

Anežka, jejich starší sestra, absolutně nesnesla pomyšlení, že jsou jen na malou chvilku sami, bez dozoru, pokojně spící v kočárku na terase našeho domu. Hlídkovala kolem nich, pozorně sledovala okolí, a hlavně louku směrem k lesu.

Strašně se bála, že si pro ně přijde Ghan.

Já jí o Ghanovi samozřejmě nevyprávěla. Ode mě znala Budulínka, hrneček, co nechtěl přestat chrlit kaši, Karkulku, Mařenku a Jeníčka, a příběh O kůzlátkách.

Pohádky ji vždycky pobavily, a moc se u nich smála. Nechápala jsem proč.

A jak už to v naší domácnosti bývá, všechno naruby, pohádky nakonec vyprávěla, moje indiánská dcera mně.

Musím říct, že teď už celkem chápu, proč se Anežka tolik chechtala u českých pohádek.

Jsou vlastně docela milé.

A teď, hezky zavřete oči, milé děti, budu vám vyprávět pohádky.

Indiánské pohádky.

A dobrou a klidnou noc, to od nich opravdu nečekejte.

Pohádka O Ghanovi

Byla krásná letní noc, teplá a hřejivá, taková ta noc, kdy na černé obloze vidíte dokonale a ostře, miliony zářících hvězdiček, vzduch nádherně voní vlhkem a les kolem vás, tichounce spí.

Toho léta, se indiánským ženám narodila spousta dětí.

Léto je vůbec krásné období, kdy všechno zraje a rodí, prádlo úžasně schne, a indiánské stany jsou celou noc otevřené, aby se dobře spalo.

Téměř v každém stanu poplakávalo miminko.

Indiáni neznají dudlíky, které utiší a uklidní dětský pláč. Jejich matky zasunou děťátku do pusinky svůj malíček, lehounce s ním zahýbají, a dítě tak uklidní.

A protože ve stanech nebyl klid na spaní, většina mužů spala venku, kolem doutnajícího ohně.

Ráno muže probudil šílený křik.

Ve dvou stanech chyběla miminka. Prostě zmizela. Bez jediného zvuku a zaplakání. A jejich matky, neslyšely během noci žádný zvuk, který by je upozornil na blížící se nebezpečí.

Vypukla panika.

Muži nejprve prohledali všechny stany a okolí. Nenašli vůbec nic.

Kdo by odnášel jejich děti? A proč?

Kdo měl ruce a nohy, začal prohledávat louky a les. Nenašli nic, ani jedinou stopu.

Indiáni se vyděsili.

Další noc, muži raději hlídkovali kolem ohňů. Pravidelně obcházeli otevřené stany, a nahlíželi dovnitř.

Ráno vypukl opět příšerný křik a panika. V dalších stanech chyběla dvě miminka. Matky si trhaly vlasy, běhaly nevěřícně kolem stanů, plakaly a křičely. Matky, kterým novorozenci zůstali, si je tiskly pevně a s hrůzou k prsům.

Muži se po sobě rozvážně podívali. Hlídkovali přece celou noc, a nezaslechli jediný, podezřelý zvuk.

Opět prohledali tábor, louky a les. Tentokrát šli ještě mnohem dále, ale nenašli vůbec nic.

Indiáni se poprvé v životě, začali bát.

Jestli jim něco odnáší děti, jejich budoucnost a naději, rozhodně je to chce vyhubit. A nemůže to být, z tohoto světa.

Další noc hlídkovali úplně všichni. Ženy ve stanech téměř nezamhouřily oka, tiskly své kojence pevně k prsům, a přály si, aby už konečně vyšlo slunce.

A slunce vyšlo, ozářilo teplými paprsky béžové stany, otevřené chladnému rannímu vzduchu, a pohladilo jejich spící a unavené obyvatelstvo, po zahnutých nosech.

A pak se táborem rozlehl hrůzostrašný křik. Další dvě miminka byla pryč.

Jejich matky vysílením a strachem totiž nakonec, přeci jen usnuly.

Indiáni toho začali mít právě dost. Musí zasáhnout šaman, a to rychle.

Chtějí zpátky svoje děti, klidné, spící noci a spokojené ženy.

Šaman bydlel na konci tábora. Seděl u ohniště, pobafával z indiánské dýmky, zamyšleně se díval do plamenů ohně a kolem hlavy se mu vznášel oblak zeleného dýmu.

Moudře pokýval hlavou a podíval se ke skupince mužů.

„Nasbírejte v lese dlouhé větve keřů, s ostrými trny, a poházejte je dokola kolem stanů. Děti už nám nikdo nesebere.“

Indiáni se vydali do lesa a nasbírali dlouhé větve s těmi největšími trny, jaké v lese rostou.

Pečlivě a úhledně je rozprostřeli na zem, kolem stanů. Nikde nezůstala ani skulinka.

Celou noc hlídkovali u ohně, a pravidelně obcházeli mezi stany.

A pak, těsně nad ránem, zaslechli tichounké zapráskání větviček a krátce na to bolestivý, hlasitý sykot. Muži vyskočili na nohy a rychle běželi k jednomu ze stanů, odkud zvuk zaslechli.

Nevěřili vlastním očím.

Od stanu se směrem k lesu, plazil obrovský had.

Byl tak veliký a dlouhý, jako ještě žádný had na světě, kterého kdy spatřili.

Měl stříbřitě šedou, lesklou kůži a na ní zářivě modré obrazce, které se ve svitu měsíce třpytivě blýskaly a měnily tvar. Had se pohyboval velice rychle.

Indiáni něco takového, ještě nikdy neviděli.

Ráno, když tábor zalilo hřejivé, letní slunce, indiánské ženy se probudily klidné a šťastné.

Žádné miminko nechybělo.

Muži odešli za šamanem, poradit se, co dělat. Vyprávěli mu, co strašného v noci viděli.

Šaman zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Čeká vás těžký a důležitý úkol. To, co jste v noci viděli, byl Ghan, obrovský a nebezpečný had. Živí se lidskými mláďaty, po staletí neúnavně navštěvuje indiánská obydlí a hledá potravu. Před mnoha a mnoha lety, nám unesl patnáct dětí, nikdy se nenašly. Tehdejší šaman, hada po několika dnech hledání, našel v jeskynní noře, kde odpočíval, a ve spánku trávil potravu. V zemi byla malá prohlubeň, do které skapávala voda a had ji pil. Šaman ji otrávil, a žádné dítě se už nikdy neztratilo. Budete muset hada najít a zabít ho.“

Indiáni začali hada hledat.

Šaman jim řekl, ve kterých místech, by asi tak mohla být jeskynní nora. Indiáni neúnavně hledali celý den, prohledávali skalnatou část lesa, nevynechali jedinou skulinku a nadzdvihli každý kámen.

Věděli, že nemají moc času.

A nakonec odhrnuli křoví s modrými kvítky, a za ním našli vyhlazený, okrouhlý otvor, vedoucí do útrob vysoké skály.

Indiáni jsou stateční a jak jde o jejich budoucnost, nebojí se ničeho. Potichounku se plazili temným otvorem, klouzali naprosto neslyšně a lehce, a očima prohledávali černou tmu před nimi. Věděli, že jdou vstříc smrti.

Nakonec sklouzli po úzké plošince dolů a před nimi se otevřel klenutý, jeskynní prostor. U chladné, kamenné zdi, spal had. Byl obrovský a děsivý. Kolem něho byly po zemi poházené drobné, dětské kůstky, chomáčky tmavých vlásků a indiánské šperky, které se dávají dětem po narození jako dárek.

Indiáni nezaváhali ani vteřinu, několika mocnými údery kopím, propíchali hadovi hlavu, a ostrými sekyrkami ji bez slitování odsekli. Had nestačil ani otevřít oči.

Potom mu podélně rozřízli obrovské tělo, a vyndali malá, natrávená tělíčka svých dětí. Něžně a s pláčem, je zabalili do liščích kůží, a opatrně odnesli do lesa, kde je zakopali pod mladými břízkami.

Místo jejich věčného odpočinku, označili kameny, ve tvaru hadího těla. Aby nikdy nezapomněli.

Co však zapomněli říct svým ženám, bylo, že v rohu jeskyně, našli vlhkou rašelinou vystlané hnízdo, a v něm, osm obrovských vajíček, prázdných a čerstvě zasychajících modrošedým šlemem.

Prohledali celou jeskyni, ale byla prázdná.

Utíkali zpátky do tábora, k šamanovi, ale ten je vůbec nenechal promluvit.

Pokýval smutně hlavou a vydechl kouř z dýmky, vysoko k nebi.

„Přišli jste pozdě. Už jsou venku.“

Od té doby, indiáni pečlivě chrání své novorozené děti, ukládají je ke spánku do zavěšených houpacích sítí, vysoko nad zem, a kolem svých obydlí, pohazují dlouhé, trnové větvičky.

A doufají, že už nikdy nespatří obrovského, šedivého hada s modrými obrazci.

Ghana.

------------------------

Pohádka O hnisavém stromu

Na odlehlém místě, v nejhlubším lese, roste zvláštní strom.

Hlína kolem něco je suchá a vrásčitá, a neroste v ní vůbec nic. Ani kousek mechu, ani borůvčí. Okolní stromy a jejich větve, se od něho odklánějí do stran, jako by s ním, nechtěly mít vůbec nic společného.

Strom vypadá osaměle.

Stojí úplně sám, má široký bílý kmen a dlouhé, slabounké, kostnaté větve, svěšené až k zemi. Rostou na něm světlounce zelené lístky, protkané žilkami, ve tvaru srdce.

Z dálky na něm není vůbec nic zvláštního, mimo toho, že vypadá tak neuvěřitelně smutně a sklesle.

Když však k němu přijdete blíž, a pořádně si ho prohlédnete, všimnete si kruhových, tmavých výrůstků, ošklivě hyzdících jeho hladký, dokonale bílý kmen.

A právě k němu přichází Airan. Je to mladý, čerokézský muž, je vysoký a krásný.

Má důstojné držení těla, hrdě vztyčenou hlavu a na levém prsu vytetovaný otisk vlčí tlapy. Dlouhé, černé vlasy, má spletené do ohonu. A bolí ho duše.

Airan má starosti. Veliké starosti. Přišel ke stromu, protože slyšel, že ten jediný, by mu mohl pomoci. Pomohl prý už mnoha ostatním, tak proč by nepomohl i jemu.

Poklekl ke stromu, objal ho dlouhými pažemi, a své mladé tělo k němu pevně přitiskl.

Jeho rty začaly do stromu tichounce šeptat.

O tom, jak moc je zbabělý a nedokáže ulovit a zabít žádné zvíře. Nedokáže se postarat o zajištění potravy pro svoji rodinu. Ostatní se mu vysmívají, že je slaboch. Slabý a k ničemu. Ale on by lovit chtěl, moc by chtěl.

Jenže když zahlédne nádherné, zářící a smutné oko srnky nebo zajíce, nedokáže je usmrtit.

Ano, uvědomuje si, že je to potrava, bez které se nedá přežít. Musí lovit, tak jako všichni. A nejhorší je, že se mu už vysmívá i Malika, jeho dívka.

Začínají se kolem ní točit i ostatní muži. Brzy o ni přijde, ví to zcela jistě.

A proto se musí všechno změnit, a to hned.

Strom mu tiše naslouchá a vstřebává do sebe jeho trápení a nářky.

Airan zaslechne tichý, křupavý zvuk. Ozývá se shora. Vstane a pečlivě si prohlíží kmen stromu.

Hladká kůra na jednom místě, začne rychle bobtnat, pukat a na kůře se objeví tmavý, kruhový výrůstek, který rychle nabývá a roste. Je vrásčitý a hrubý, a vypadá jako ošklivý bolák.

Je to Airanovo tajemství, bolest jeho duše, ukrytá ve stromě.

Muž ví, co musí udělat. Vytáhne z opasku ostrý nůž a bolák po celé délce rozřízne. Jde to snadno.

Z výrůstku se vyřine hustá tekutina, je světle zelená, šlemovitá a silně zapáchá. Jako hnis.

Tekutina pomalinku stéká po hladké kůře.

Airan zprudka vydechne, a pocítí úlevu. Jeho starost je pryč. Vyhnila jako ošklivý bolák, rozřízl ho a tím se jeho trápení vyřinulo ven. Je pryč.

Odteď zmizí všechna jeho slabost, bude schopný lovit a zabíjet, stejně tak jako všichni ostatní.

Za sebou zaslechne tichounké křupnutí a rychle se otočí. Uvidí srnku, ostražitě se rozhlíží mezi stromy, ale ještě ho necítí.

Airan se po indiánsku tiše, přikrade ke srnce a rychlým pohybem rukou, jí zezadu zlomí vaz.

Srnka k němu otočí hedvábně něžné oči, ve tvaru mandle, a Airan se dívá, jak z nich pomaličku odchází život.

Vytáhne nůž a obě oči jí vyřízne.

A pak zkušeným pohybem, který ve svém životě ještě nikdy nepoužil, ji vyvrhne, a do otevřené dlaně si položí její horké, krvavé srdce.

Airan se šťastně rozesměje.

Jenže tím to neskončilo.

Airan loví celé dny jako posedlý. Smrt ho fascinuje. Nechápe, jak se tomu mohl, tak dlouhou dobu vyhýbat. Lovení je krásné. A zvířata, vždyť je to jen a jen potrava, nic jiného.

Celé dny a noci tráví v lese.

Pronásleduje zvěř, a je tak obratný a zručný, jako ještě žádný z jeho indiánských přátel. Muži ho obdivují a ctí, Airan se konečně cítí, jako pravý muž.

Každé ráno za úsvitu, vychází ven z lesa, na medvědí kůži táhne ulovenou zvěř, a je od hlavy až k patě, pokrytý zvířecí krví.

Malice, jeho dívce, začne být odporný.

Airanova kůže nasákla pachem zvířecí krve, a jeho oblečení se nedá vyprat. Oči má kalné a posedlé smrtí. Nezajímá ho nic jiného, než lov a zabíjení.

 Malika se ho začne bát.

Jedné noci, pozdě k ránu, Airan přijde z lesa jako obvykle. Na kůži táhne bohatý úlovek. Ví, že nasuší tolik masa, že budou mít zásoby na půl roku dopředu. Ve stanu je tma a pod lehkou dekou, vidí obrys Maličina, štíhlého těla.

Je tak unavený, tak strašně moc, že aniž by se umyl, ulehne špinavý od zaschlé krve, vedle Maliky a pevně ji obejme.

Dívka se zavrtí, do nosu nasaje kovový pach krve a prudce vydechne. S odporem vyskočí na nohy.

A začne křičet. „Jsi odporný! Odporný zabiják, který nezná slitování. Hnusíš se mi! Už s tebou nechci mít nic společného!“

Začne do vaku házet svoje věci. Airan ji chytí za obě ruce a silně s ní zatřese.

Malika se otřese odporem a vykroutí se mu. Otočí se a vyběhne ze stanu ven, do tmavé noci.

Airan ji několika rychlými skoky doběhne a jediným pohybem rukou, jí zlomí vaz.

Dívka k němu obrátí hedvábně něžné oči, a Airan se dívá, jak z nich pomaličku vyprchává život. Vezme do ruky nůž, a obě oči jí vyřízne.

Dívá se do své dlaně, kde leží Maličiny oči, dříve tak krásné a milující, nyní mrtvé a prázdné.

A hlasitě se rozpláče.

Airana našli až za několik dní.

Ležel tiše, pod hnisavým stromem, do kterého před časem, ještě jako jemný a něžný muž, šeptal své starosti a přání. Podřízl si krk.

-------------------------------

Tak já nevím, možná je to hloupost, když jsem řekla, že v indiánských pohádkách nenajdeme žádné ponaučení.

Ono tam totiž je. Akorát trochu jiné než v těch našich.

Indiáni se nemusí učit, komu otevřít dveře a komu ne. Oni žádné dveře nemají.

A také se nemusí učit, s kým se mají bavit a s kým ne. Oni totiž v lese, nikoho nepotkají. A když přece, ten cizí, je nikdy první nespatří.

Ale co je pohádky naučí zcela určitě, je vědomí, že stejně tak jako v životě, málokterý příběh dopadne dobře.

Indiáni jsou hrdí, stateční a pečlivě chrání budoucnost svého rodu, svoje děti.

Starají se, aby si uchovaly i do dalších generací svoji šťastnou, svobodnou duši, pečlivě a s úctou, naslouchající přírodě a lesu.

Takovou, jako měli jejich dávní, stateční předci.

Howgh.