Létání. A už v tom zase lítám.

Létání miluju. Škoda, že nemohu s jistotou prohlásit, že létání chová podobné city vůči mně; ušetřili bychom si spoustu času, peněz i nervů.

 

Plachtit vzduchem na lince Londýn – Praha – Londýn – Praha atd. jsem začala zhruba před devíti lety. (My si tady interně můžeme říci, že je to dnes přesně 8 let, 10 měsíců a 19 dnů, ale to ve vyprávění nehraje žádnou roli, a proto vás nebudu takovými detaily zatěžovat.) Do té doby jsem, jako správná aupair, sockařila autobusem a celých osmnáct hodin nad motorem žluťáku úpěnlivě nezáviděla těm, kdo vydělávali trochu víc než pětapadesát libuší týdně, a mohli si tudíž dovolit trochu silnější motor. Ano, ten, který dává křídla.

Když jsem apgrejdovala práci, apgrejdoval se i můj způsob dopravy. Óóó jaká to byla kráááása, to léééétááááánííííí! Báječně jsme si rozuměli, a proč to nepřiznat, byla to láska na první pohled. Vzájemná, troufám si říct. Ale pak jsem se vdala, odceřila, a stroje začaly žárlit. Už na první cestu do Čech našeptaly teroristům, aby položili do letadla do USA bomby, kterýžto trik jim naštěstí nevyšel, ale na letištích vypukla hysterie a nejpřísnější bezpečnostní podmínky, já cestovala s osmitýdenním novorozencem a jediné, co jsem si mohla na palubu vzít, byl pas a pár plen v průhledné tašce.

Letadla si vylila svůj vztek tím, že začala způsobovat mému miminku bolesti uší. Ty samozřejmě způsobily řev, který jsme si já i moji spolucestující užívali doslova na maximum. A potom tu byl ještě zrádný tlak v kabině, který působil na dětskou vodu. Na lahvičku, z které nevyteče kapička, ani když se obrátí dnem vzhůru, ale která v kabině i ve vzpřímené poloze tekla o sto šest, což posléze ocenily zejména mé pasy.

Když byl prvorozené rok a půl, zašili jsme se v zimě na měsíc do Čech. Domů do UK se mi vůbec nechtělo, ale každá sranda jednou končí, i vyrazili jsme na letiště. Pravda, bylo trochu větrno a sem tam někde spadl nějaký stromeček, a tak, když nás nahnali do letadla, sdělili nám, že to malinko fouká, a že chvilku počkáme, až se to trochu uklidní. Chvilka se protáhla na hodinu, já byla ze svého energického batolete úplně vyčerpaná, a to jsme ani neopustili letiště. Ve vzduchu to trochu houpalo, ale dle mého soudu nic dramatického. Až po příletu jsem se dozvěděla, že nad Evropou řádí orkán Kyrill, a že náš let byl poslední, který Prahu opustil.

Domnívala jsem se, že letadla se už vyžárlila, že si uvědomila, že je stále miluji a jsem jim věrná, a že konečně nastal klid. Ten trval do chvíle, než v Londýně nastala šílená, šílená, ale opravdu šílená sněhová kalamita. Nemýlíte se – napadlo několik centimetrů sněhu. Jeli jsme s tříletou Estherkou domů prvním ranním letem, takže od nějakých tří ráno jsme byli na letišti. Po půl hodině ve frontě na odbavení jsem se dozvěděla, že let je zrušen, takže jsme si vystáli frontu na změnu rezervace, a slavili úspěch. Po pár dnech jsme se opět dostavili na letiště a vše vypadalo báječně až do deseti minut před plánovaným odletem, kdy se na tabuli objevilo, že let je zrušen, a že se máme dostavit k „od-odbavení“. Bylo 23. 12. a ten rok už jsme se do Čech nedostali.

Vynahradili jsme si to ale o Velikonocích, kdy jsme si pobyt dokonce prodloužili, neboť na Islandu začala prudit sopka a všechny lety byly pro změnu zrušeny. Jediným východiskem byly vzpomínky na sockaření autobusem, které se při představě osmnácti hodinové cesty s tříletým dítětem staly o to barvitější. Neváhala jsem a zašla do lékárny, kde jsem se velmi kulantně zeptala, jestli nemají pro prcky nějaká sedativa alá makovicový odvar, a paní magistra mě velmi pohoršlivě poučila, že tak  malým dětem se nic takového nedoporučuje. No, to by se mi to taky machrovalo, kdyby moje cesta do práce trvala deset minut pěšky, a ne osmnáct hodin autobusem!

Léto toho roku bylo ovšem úžasné. Do Čech jsme se dostali bez problémů, pobyt si báječně užili, a v dnu předpokládaného odletu ani nesněžilo, ani nic nečoudilo, ba ani přehnaně nepršelo. Všechno bylo krásné do chvíle, než jsem při online odbavování zjistila, že se mi popletly datumy, a že jsem měla odletět den předtím. Kdo nemá v hlavě, musí mít v patě, a když je to moc daleko, musí mít v peněžence. Mně to vyšlo na osm tisíc korun.

Následující zimu jsem si pro sichra bookla let z Heathrow, největšího londýnského letiště, které voda tekutá, zmrzlá, ani odpařující se nemůže zaskočit. Ukázalo se, že může. Vánoce proběhly opět neplánovaně v UK, ale náhodou se nám podařilo dostat letenky po nich, a dokonce jsme byli hozeni do business třídy. Jídlo a pití včetně šampáňa v leteckém salonku, tříchodová večeře v letadle a spousta místa na nohy mi v šestém měsíci těhotenství udělalo moc dobře.

Od té doby už šlo všechno jako na drátku. Žádná zpoždění, žádný sníh, žádná sopka, žádný vítr. Slušelo by se udělat tečku a napsat cosi jako Jestli nezemřeli, létají na trase Londýn – Praha dodneška. Chyba lávky.

Tu lávku letos podemlela rozvodněná řeka, zvaná stávka metra. Po předchozích zkušenostech jsme se rozhodli strávit Vánoce tady a až potom se přesunout na východ, a dnem D byl zvolen druhý svátek vánoční. Schválně jsem se rozhodla letět z Heathrow, protože je to jen hodinka cesty metrem a vyjde mi to na pár liber.

Štěpána čili Boxing Day se odboráři rozhodli oslavit už téměř tradičně – stávkou za zvýšení platu při práci o svátcích (díky níž nedostali ani vyndru, neb nepracovali, ale samozřejmě jde o princip, že!). Nevadí, řekla jsem si, na Heathrow jezdí rychlovlaky. Rychlovlaky se rozhodly využít všeobecného volna a povánoční euforie tím, že na kolejích dělaly úpravy, a tak nejezdily. Nevadí, řekla jsem si s už trochu sevřeným hrdlem, máme tu autobusy. Jízdenky na autobusy byly vykoupeny do posledního místa.

A tak jsem trávila Vánoce romanticky – na internetu, hledáním náhradní dopravy. Všem mým známým se buď rozbila auta, nebo byli sami v luftu, známí známých měli buď dovolenou nebo už měli nějaký jiný kšeft, a tak jsme se octli v rukou sri lanského taxikáře, který nás tam za víc než čtyřicet liber hodil.

Psát o tom, jak jsme vyjeli pro jistotu dřív, protože před Vánocemi byly zácpy, a jak jsme se díky tomu octli na letišti o pět hodin dřív, už je snad zbytečné. A vyprávěním o tom, jak moje starší dcera cestou zvracela a zvracela, kdežto batole lítalo sem a tam, vás také unavovat nebudu. Ale jedno vám povím. Na Velikonoce se zase chystám letět do Čech. Kdo pojede se mnou?