Tropický podvečer a noc s Divískem

Co se všechno může přihodit během jediné tropické noci s 3,5letým batoletem a čeho všeho jsou schopni naši čtyřnožci, jen aby mohli být v naší blízkosti.

16,30h – osprchuji se ledovou vodou, učiním ze sebe koukatelnější,  zhluboka se nadechnu a nerada odcházím. Opouštím náš dobrovolný azyl mezi bazénem a vyvětranou domácností a vyrážím do víru maloměsta „pro šafrán a trochu toho zázvoru, děvenka jejich starostlivá“, neboť i v tropických vedrech se musí sem tam jíst.

18,00 – přijíždím, piju vodu a vystydlou kávu, syn večeří. Chci se pustit do úklidu „šafránu a trochy toho zázvoru“ a než se naděju (přiznávám, kochala jsem se a diskutovala), je hodina fuč. Malý si vynucuje slib koupání, já rychle uklízím přinesené. Jde o závod, zda se dříve rozpustí nákup anebo já a zda maso stihnu uložit do lednice dříve než mi odkráčí. Vyhrála jsem.

19,00 – vysávám a poklízím, v mé nepřítomnosti v domě vybuchla bomba (nechte 2 chlapy, 2 psy a 3 kočky hodinu o samotě)

19,30 – jdu si pro plavky a pro maso pro naše čtyřnožce do mrazáku (totiž, měla jsem jim koupit konzervy, ale udržte v tom vedru myšlenku). Synek mě vytočí tím, že za mnou částečně přinese a částečně přikutálí 5 kilový meloun ven, ale hned na to mě uzemní slovy „já chci ochutnat meloun!“ Zírám na něj nevěřícně. Jedna má část mu chce naplácat (manipulaci s melounem jsem mu ihned po přenesení zakázala, kdo by tu chtěl uklízet to červené sladké „sarajevo“), ale na druhou stranu, on, odmítač ovoce všeho druhu, barev a konzistence, že by? Opatrně se ujišťuji, že nešlo o nějaký druh zvukového mámení. Ne, své naléhání opakuje. Bojím se mluvit, reagovat, doufat.

19,45 – všeho nechávám, dělám si volno na lince (čert vem krmení čtyřnožců, zahrada také počká na svůj denní příděl vody) a porcuju meloun. Malý poskakuje kolem mne jako kůzle a poroučí si ještě banán (určitě jsem utrpěla úžeh a teď mám halucinace). Nechá si vše naservírovat na umělohmotný talířek, vycházíme na terasu a já mu doporučuji se svléct. 

20,00 – svléká se stylem striptýzové tanečnice…chvíli to natahuje, vypadá to, že má problémy s neexistujícím háčkem…, ale ve chvíli, kdy odložím talířek s ovocem, abych mu pomohla, tričko letí dolů…. Pak se nadechne, nebesky se usměje a svým hláskem odpovídá, jako už tisíckrát předtím: „Ne ne, tohle já přeci nepapám, to se mi nelíbí“. Užasle zírám a nejsem, opravdu nejsem, mocna absolutně žádné reakce.

20,01 – kde se vzal, tu se vzal, těch 50 metrů od dřeva, které sekal, snad přeletěl chlapečkův, jinak tolik klidný tatínek. Sekeru nechal na špalku, ale i tak vypadá jako bůh pomsty. Bez jediného slova popadne kluka, který se díky překvapení ani nebrání a na 5 minut zkrátí sprchu a všechny ukládací rituály. Nereptám, vím, že to nemá smysl. Mlčky přichystám vše potřebné, dítě uložíme.

20,15– uklidím nejnutnější z linky, aby neměly masařky a jiná havěť pré a jdu zalévat zahradu. Po celou dobu se naším údolím, a to oběma otevřenými okny, line řev. Je místy zoufalý a chvílemi tlačený, občas střídaný nářkem. Vím, že neustoupíme. Nesmíme.

20,25 – přináším synovi šťávu, která v něm jen zasyčí a dělám mu druhou. Tiše mu vysvětlím, že musí opravdu spinkat a on s tím, kupodivu souhlasí, zklidní se a usíná.

20,30 – večeříme s tatínkem, zpracovávám z města přinesené broskve a cukety

23,00 – synek se probouzí, je zpocený a říčný. Uléhám k němu (převlékat ho nemá smysl, schne před očima) a chvilku se zdá, že je vše v pořádku. Z polospánku mě probouzí výkřiky synka a zrychlené „psí“ dýchání naší fenky, která se před chvílí uložila ke spánku s námi, a psa, který nás na zemi hlídá. Odvádím a odnáším je oba na zahradu nebo aspoň do obýváku, kde je dokořán otevřeno, ale po chvíli se vrací zpět. Nespím, všichni dýcháme jako v posledním tažení.

23,10 – podíváme se s manželem na sebe a ve chvilce rozložíme gauč, který jsme na terasu před rokem odložili. Je to tak trochu Záhořovo lože (půlka měkká, půlka tvrdá), ale zaplať Bůh za ně. Gauč pokryjeme dekami a obložíme nábytkem (synek je cestovatel) a manžel Divíska, napůl spícího, přináší. Uléháme. I čtyřnožci se spokojeně  skládají. Velký (retrívr) na zem vedle gauče, malá (teriér) do našich nohou. Všechny tři kočky zaujmou ladné pozice v okolostojících křeslech a konečně i u nás zavládá klid a pohoda. Synek se přitulí a z polospánku zašeptá: „my spíme pod šijákem?“. Přitakám a on mi odplouvá do Morpheovy náruče.

Po chvíli usínám i já, ukolébaná brumendem můr a vibratem a staccatem cikád. Děkuji komárům, že tu nejsou a lehounkému vánku, že nás ovívá.

Probouzí mě tiché štěbetání ptactva a bzukot včelek a dalšího zmyzu. Přiletěli se napít rychle z bazénu a napást na trávníku, než vše opanujeme my. Vše se děje pianissimo, jako by si navzájem sdělili, že čím déle nechají spát to perpetuum mobile, tím déle si uchovají klid. Synek se probouzí s nadšením, že vidí letadla a konipásky oďobávající rezidua našeho bývalého trávníku. Začíná další tropický den.

Uvidíme, jaká bude noc… Gauč nechávám, jak je…