Pohádka o strachu v malém knížectví

Bylo nebylo malé knížectví nedaleko sídelního města. Krásně se zde žilo. Nebyly zde ani velké polnosti, ani výroba, lidé si hleděli každý svého. Ani armáda tu již nebyla, neboť byla z královské moci přesídlena.

Po armádě zde zbyly budovy. Některé převzal knížecí pán, jiné nechtěl či nezískal. Nikdo se již nedozvíme důvody…

Nad celým královstvím se druhým rokem snášel mrak obav, pochyb, strachu. Z dalekých, válkou, chudobou, nemocemi a bezmocí sužovaných, zemí se stahovaly zástupy běženců. Někteří skutečně prchali, často s dětmi. Jiní se snažili na jejich utrpení přiživit a přesunout se jinam, tam, kde věřili, že pečení holubi létají sami do úst. Tak šla totiž legenda od jejich předchůdců.

Lidé v celém našem království, tedy i knížectví, se obávali. Obávali se o své životy, zdraví, důstojnost, majetky i tradice. A samozřejmě se obávali, aby mohli, bez uměle vyvolaných obav, vychovat své potomky. Obávali se, že jejich, spíše ne-vztah, k jejich Bohu, neobstojí vůči silné, víře těch, co přicházeli. Živoucí víře a z ní vyplývajícího, pro ně neznámého, životního stylu.

Poutníci prozatím nepřicházeli do jejich země, ale lidé v království se stejně obávali. Ze spřátelených zemí totiž zvědové a posli přinášeli zprávy o neblahém vlivu víry a neznámých zvyklostí na hostitelské země.

Kde se vzala, nad knížectvím se roznesla zpráva, která dokonale otřásla jeho poklidným životem. Kdosi ze zámku prohlásil, že kdosi z královských úředníků řekl, že jedna z budov po královském vojsku bude uvolněna pro blížící se cizáky. Poklidný život v knížectví vzal rázem za své. Jak by také ne, vždyť je tato budova v centru, poblíž trhů, míst určených pro výchovu a vzdělávání, sídlišť.

Nikdo se nezajímal, zda se zpráva zakládá na pravdě. Zda ji vůbec někdo odpovědný skutečně prohlásil, zda je založena na skutečných královských plánech. Nikdo se nesnažil odlišit, který typ běženců by byl, kdyby byl, v knížectví ubytován. Ti, kterým jde o pečené holuby? Anebo ti, kteří už mají utíkání plné zuby? Či ti co by již rádi spočinuli, nechali děti studovat, sžili se s naším životním stylem? Anebo dokonce i ti, kteří vyznávají stejného Boha, učili se obdobné věci a časem  by s vděčností chtěli našemu společenství vracet?

Nikdo nezjišťoval, zda by král a jeho úředníci skutečně ohrozili knížectví. Proč taky, prý je to jedno. Buď půjde o potencionální zloděje a násilníky anebo o rodiny s dětmi. A i ti jsou hrozbou. Oni se totiž budou sdružovat. A chodit do center vzdělávání. Pokud nebudou chtít pracovat, budou ujídat z mísy ostatním. Pokud budou chtít pracovat, budou brát práci ostatním. Pokud budou jejich děti zdravé, budou ubírat našim dětem místo v centrech vzdělávání. Pokud nebudou zdravé, budou přidávat práci léčitelům. A co hůře, časem i porodním bábám.  A je také jedno, zda by zůstali. Protože kdyby ano, budou přítěží, kdyby ne, budou nevděčnici, co se tu ohřáli a táhli zase kdovíkam.

Zkrátka je jedno, zda je zpráva pravdivá a co říká. Lidé v knížectví se již rozhodli. Z tichých matek se staly odhodlané bojovnice za práva jejich dětí, z otců ochránci poctivosti jejich žen a dcer, ze starců obránci tradic. Všichni bez rozdílu už chřestí zbraněmi. A co hůře. Soused zahlíží na souseda, zda se zlobí stejnou měrou, Matky posuzují rozhořčení ostatních matek podle odhodlání bojovat za rodinu.

Nikoho už nezajímá, zda nepřítel existuje, kdo mu vdechl život, kdo ho uplácal z ničeho.

A tak skončil skromný, spokojený poklidný život v malém knížectví.