Já bych ty muslimáky kobercově pokropil rozžhavenou plazmou…

Minulý týden, právě když jsem si prozpěvovala What a wonderful world, mě na zdi sociální sítě zaskočil výkřik známé. Pracuje se starými, nemocnými lidmi. Stěžovala si na to, že mezi její klienty patří muslim. Její manžel, také z práce, ji politoval a dodal peprnější hlášky.

Nejprve, jak podobně odpornou havěť nesnáší. Pak dodal, že by celý muslimský svět vzal rozžhavenou plazmou a jejich území přenechal zvířátkům, která by se o ně postarala lépe. Své horlení ukončil doporučením, aby jeho drahá polovička vzala dotyčného pána do prasečáku a pozvala ho na knedlo-vepřo-zelo.

Na moje upozornění, že jejich hlášky jsou nechutné a čte je leckdo, přiložil. Jeho žena byla o něco mírnější, snažila se situaci uhladit tím, že přeci, kdyby mně někoho zabili třeba v Nice, tak bych taky… Odpověděla jsem jí, že by mě ani ve snu nenapadlo jít vraždit kohokoliv, natož plošně všechny souvěrce, příbuzné a spoluobčany vraha. Že jsem přesvědčena, že by mě to stálo hodně sil, ale snažila bych se neklesnout na stejnou úroveň konkrétního jedince.  Dodala, že oni ví, co říkají, protože -prý- korán doma mají, ač ho nikdy nečetli. A muslimy nenávidí, ač žádného doposud nepotkali.

Zdůrazňuji, že jde o pár, který považuji za hodné, pracovité lidi, za milující a oddané rodiče.

A tak si říkám, co se to s námi se děje.

To jsme opravdu tak moc vystrašení z donedávna vzdáleného neznámého a z mnoha nedávných událostí a hrůz? To v nás obavy z možných  důsledků budí to nejhorší, co v nás  doposud, někde hluboko, dřímalo?

To se tak moc obáváme o své hodnoty, že se přestáváme podle nich chovat a používáme i před svými dětmi takové výrazy, které jsme dříve znali jen z těch nejkrvavějších filmů a počítačových her?

To všichni opravdu tak moc málo důvěřujeme sami sobě, že si na svých hodnotách dokážeme trvat?

To ještě méně důvěřujeme orgánům činným v trestním řízení a celému našemu právnímu systému, že budou schopny naše hodnoty, zakotvené v naší Ústavě, mimochodem založené na LZPS, účinně bránit a na nastalou situaci pružně reagovat?

To jsme tak krátkozrací, že na jednu stranu po budoucích případných spoluobčanech vyžadujeme, aby respektovali a striktně dodržovali naše zákony a zvyklosti, ale současně jim máme tendenci upírat práva a možnosti našimi zákony jednoznačně stanovené?

To se tak moc bojíme o budoucnost našich dětí, že je teď, když nasávají informace, vnímají nás jako oporu a vzory  a utváří si světonázor, budeme zásobovat výše uvedenými řečmi, neřkuli činy?

Stojí nám vůbec naše děti o takový způsob ochrany?