Kočárky a psi sem nesmí aneb to naše burantsví

Těžký život novopečeného otce - chtělo by se říct. Poté co jsem se stal otcem jsem konečně pochopil, proč moderní kočárky mají vzhled offroadu. Je to nutnost, když chcete projet hladce po rozbitých chodnících většiny českých a moravských měst. A najednou objevuji nové: Psi a kočárky, zákaz vjezdu!

Zvláštní spojení, že? Že jste nic podobného neviděli? Že naopak většina veřejných prostranství, obchodních domů, kaváren je dnes bezabriérově vybavena, a že chytří podnikatelé se snaží využít současného baby-boomu a maminkám doslova podstrojují a pro jejich ratolesti staví dětské koutky?

Ano, to všechno jsem také viděl a kvitoval. Nicméně, občas zavítám i do měst, kde čas jako by se zastavil. Kde Vás vyhodí z cukrárny proto, že tam jedete s kočárkem. To město stojícího času je Česká Třebová.

Dějství první: cukrárna na náměstí. Osoby a obsazení: hosté u pěti stolů, poslední stůl v koutě volný. Na scénu přichází moje partnerka, já a náš syn, toho času pětiměsíční kojenec v kočárku. Akce: já s kočárkem mířím k volnému stolu vzadu. Obsluha: "Tam s kočárkem nemůžete." Na otázku proč odpovídá znovu první větou. Odcházím se slovy Na shledanou. Uvnitř se slovy, tak si to kafe a zákusky strč..však ty už na to přijdeš kam.

Dějství druhé: chuť na kafe a zákusek se šlehačkou dosahuje maxima. Cukrárna v ulici u náměstí. Překonávám příkré schody s kočárkem před sebou. Osoby a obsazení: značně protivná obsluha, zírá na mě a čeká jako pavouk na svou obět. Obět: Já, partnerka a náš syn. Ostatní hosté: jeden pán v rohu. Akce: vytlačil jsem kočárek do schodů, pavoučice čeká. Otevírám dveře a vítezoslavně vjíždím dovnitř. Vůně kafe mi rozevírá chřípí. Sliním. Pavoučice vyráží: "Sem s kočárekm nesmíte, neumíte číst? Kočárky a psi, vstup zakázán!". Už říkám i to, co si myslím uvnitř. "Můj kočárek nekouše, proti vzteklině je očkován. Proč bych sem nemohl nechápu. Prostě nesmíte, zněla logická odpověď." S kyselým "Na shle" se loučím.

Druhé dějství mě rozhodilo. Nemá smysl se dohadovat s oblushou. Chci vědět, co má majitel proti kočárkům. Vygooglovávám jeho telefon. Nejmenovaný pán nejprve není v provozovně. Když jsem neodbytný, je tam. Co se děje? Ptám se, jestli trpí kočárkofobií. Netrpí. Tak proč k němu kočárky nesmí. Prý se tam nosí horká káva, kočárek by se mohl polít. Aha, horká káva si obvykle preferenčně vybírá kočárek v trajektorii jejího pádu (tady jsme si asi nerozuměli ve slově trajektorie). A co vozíčkář, namítám, ten k Vám může? Může, to je něco jiného. Vozík má taky čtyři kolečka, namítám. Ale dá se s ním zajet ke stolu, namítá on. Nechce, aby si maminky zvykaly chodit do cukrárny, pak by prý mohly přijet i tři. A vydělat, to chce, směřuju k jádru věci. Chce. Ale maminky si prostě musí nechat kočárky venku. A když budou tři, můžou si z nich postavit vláček, ne (ve Třebové mají vláčky rádi)? Diskutujeme a diskutujeme, až mi pán práskne s telefonem.

Fajn. Občas šlápneš do ho.na, občas narazíš na pitomce. Ale co dělat, když počet případů obojího začne povážlivě stoupat? Jsem pro diskusi s pitomcem. Slušnou ovšem, ale neústupnou. Jak má takový člověk poznat, co ještě si lze dovolit a kam už se zajít nedá? Nebojme se ozvat všude tam, kde nás škrtí. Dejme jim poznat, že žijeme v civilizované půlce světa.

Před rokem jsem byl krátce v Anglii a ve Skotsku. Zažil jsem tam podobný šok ale opačného charakteru. Když jsem vyšel z metra a upadlo mi zavazadlo, mladík za mnou ochotně přispěchal na pomoc. Když jsem omylem narazil v Inverness na mostě do paní, ta se mi ještě omluvila. Na tom mostě jsme se chviličku přeli o to, čí je to vina. Nedala si vymluvit, že její. Rozešli jsme se s přáním hezkého dne.

Diskutujme s pitomcem. Nezapomeňme mu potom popřát hezkého dne. Takže, pane majiteli cukrárny ve Třebové, protože jste mi prve práskl s telefonem, chci Vám alespoň touto cestou popřát: Hezké dny!