- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Zvláštní spojení, že? Že jste nic podobného neviděli? Že naopak většina veřejných prostranství, obchodních domů, kaváren je dnes bezabriérově vybavena, a že chytří podnikatelé se snaží využít současného baby-boomu a maminkám doslova podstrojují a pro jejich ratolesti staví dětské koutky?
Ano, to všechno jsem také viděl a kvitoval. Nicméně, občas zavítám i do měst, kde čas jako by se zastavil. Kde Vás vyhodí z cukrárny proto, že tam jedete s kočárkem. To město stojícího času je Česká Třebová.
Dějství první: cukrárna na náměstí. Osoby a obsazení: hosté u pěti stolů, poslední stůl v koutě volný. Na scénu přichází moje partnerka, já a náš syn, toho času pětiměsíční kojenec v kočárku. Akce: já s kočárkem mířím k volnému stolu vzadu. Obsluha: "Tam s kočárkem nemůžete." Na otázku proč odpovídá znovu první větou. Odcházím se slovy Na shledanou. Uvnitř se slovy, tak si to kafe a zákusky strč..však ty už na to přijdeš kam.
Dějství druhé: chuť na kafe a zákusek se šlehačkou dosahuje maxima. Cukrárna v ulici u náměstí. Překonávám příkré schody s kočárkem před sebou. Osoby a obsazení: značně protivná obsluha, zírá na mě a čeká jako pavouk na svou obět. Obět: Já, partnerka a náš syn. Ostatní hosté: jeden pán v rohu. Akce: vytlačil jsem kočárek do schodů, pavoučice čeká. Otevírám dveře a vítezoslavně vjíždím dovnitř. Vůně kafe mi rozevírá chřípí. Sliním. Pavoučice vyráží: "Sem s kočárekm nesmíte, neumíte číst? Kočárky a psi, vstup zakázán!". Už říkám i to, co si myslím uvnitř. "Můj kočárek nekouše, proti vzteklině je očkován. Proč bych sem nemohl nechápu. Prostě nesmíte, zněla logická odpověď." S kyselým "Na shle" se loučím.
Druhé dějství mě rozhodilo. Nemá smysl se dohadovat s oblushou. Chci vědět, co má majitel proti kočárkům. Vygooglovávám jeho telefon. Nejmenovaný pán nejprve není v provozovně. Když jsem neodbytný, je tam. Co se děje? Ptám se, jestli trpí kočárkofobií. Netrpí. Tak proč k němu kočárky nesmí. Prý se tam nosí horká káva, kočárek by se mohl polít. Aha, horká káva si obvykle preferenčně vybírá kočárek v trajektorii jejího pádu (tady jsme si asi nerozuměli ve slově trajektorie). A co vozíčkář, namítám, ten k Vám může? Může, to je něco jiného. Vozík má taky čtyři kolečka, namítám. Ale dá se s ním zajet ke stolu, namítá on. Nechce, aby si maminky zvykaly chodit do cukrárny, pak by prý mohly přijet i tři. A vydělat, to chce, směřuju k jádru věci. Chce. Ale maminky si prostě musí nechat kočárky venku. A když budou tři, můžou si z nich postavit vláček, ne (ve Třebové mají vláčky rádi)? Diskutujeme a diskutujeme, až mi pán práskne s telefonem.
Fajn. Občas šlápneš do ho.na, občas narazíš na pitomce. Ale co dělat, když počet případů obojího začne povážlivě stoupat? Jsem pro diskusi s pitomcem. Slušnou ovšem, ale neústupnou. Jak má takový člověk poznat, co ještě si lze dovolit a kam už se zajít nedá? Nebojme se ozvat všude tam, kde nás škrtí. Dejme jim poznat, že žijeme v civilizované půlce světa.
Před rokem jsem byl krátce v Anglii a ve Skotsku. Zažil jsem tam podobný šok ale opačného charakteru. Když jsem vyšel z metra a upadlo mi zavazadlo, mladík za mnou ochotně přispěchal na pomoc. Když jsem omylem narazil v Inverness na mostě do paní, ta se mi ještě omluvila. Na tom mostě jsme se chviličku přeli o to, čí je to vina. Nedala si vymluvit, že její. Rozešli jsme se s přáním hezkého dne.
Diskutujme s pitomcem. Nezapomeňme mu potom popřát hezkého dne. Takže, pane majiteli cukrárny ve Třebové, protože jste mi prve práskl s telefonem, chci Vám alespoň touto cestou popřát: Hezké dny!
Další články autora |
Zdá se, že se Agáta s ničím nemaže. Na první pohled ji nerozhodí žádný hejt, ani bývalí partneři, se kterými se dlouho soudila o rozložení péče o...