Mám strach, že Česko už není tou svobodnou zemí, ve které jsem vyrůstal. Mnozí přivírají oči a tvrdí, že se nic nezměnilo. Ale mají pravdu? Řídí se náš stát stále ještě našimi právy? Nebo jen svévolně zakazuje a dělá z nás otroky?
Vždy pro mě bylo samozřejmé, že stát smí své občany omezovat jen v nezbytných případech a jen přiměřeně. Proto žasnu, když český premiér hrdě oznamuje, že má pro nás dárek, že už zase smíme cestovat do Slovenska. Že se tak rozhodl. Že to držel v tajnosti, aby nás mohl překvapit. Nechápu, kde se v něm bere taková arogance hrát si na Ježíška. Naše práva se přeci nedají zabalit do dárkového papíru a schovat na skříň. Možná se tak dělo za komunismu, když se naše práva darovala Sovětskému svazu, aby se na nás soudruzi z Moskvy usmívali. Ale nežijeme dnes v jiné době? Není svévolné jednání české vlády v rozporu se slibem Ústavě, že Česko je právní stát založený na úctě k našim právům a svobodám?
Doba koronavirová je pro mne přehlídkou arogance moci a destrukcí práv všech těch, kdo nemají telefonní číslo na tu správnou osobu. Samozřejmě při vypuknutí krize musí být stát flexibilní a nedokonalosti se odpouštějí. Ale měsíce poté? Vládní politici se předhánějí, kdo má originálnější řešení, ale cit pro nás a naše práva jim chybí. Dívají se na nás jako na otroky, kteří jim splní všechna jejich přání, aniž by se nám cokoliv muselo zdůvodnit. Začetli jste se někdy do nějakého vládního či ministerského opatření z doby koronaviru? Týdny jsem sledoval vývoj Ochranného opatření, které by mě po návratu do Česka ze zahraničí uvrhlo do faktické karantény bez ohledu na negativní test. Myslíte si, že byste v odůvodnění onoho opatření našli alespoň pár odstavců ke všem těm základním právům a svobodám, která omezuje? Hledali byste marně. Zkrátka se rozhodne a ať se všichni podřídí. Nechci diskutovat, v jaké míře je tento zákaz nepřiměřený. Mnohem důležitější je obecný přístup naší vlády k našim základním právům a svobodám. Nulová potřeba zdůvodňovat zásahy do našich práv. Žijeme proto ještě v právním státě nebo už můžeme Česko nazývat autoritářským režimem?
A tak se ptám, kdo jsme, že se nám stát nemusí zodpovídat? Každý den a u každého rozhodnutí. Nejsme my občané? Lid. Suverén. Naše základní práva a svobody by měly být státem respektovány a omezovány jenom v nutných případech. A realita? Ti lidé tam nahoře si nejspíše myslí, že není důležité nás a naše práva respektovat. Ale co je důležitější než my občané? Jsou to nějaké jednoúčelové statistiky, jsou to nějaká čísla? Samozřejmě jsou statistiky a čísla důležité pro vyhodnocení dopadů na nás občany, ale nejsou dostatečně komplexní. Vždyť ani pořádně nevíme, kdo umírá přímo na koronavirus a u kolika úmrtí koronavirus naopak nebyl zásadní. K čemu nám bude nízké číslo v kolonce nakažených, když se všichni z brutálních opatření zblázníme, naše hospodářství vykrvácí a naše zdravotnictví už si proto finančně nebude moci dovolit péči o mnohé z nás, kterým tímto podepíšeme rozsudek smrti? Statistiky jsou sice dobrý sluha, ale jak vidíme, tak i zlý pán.
Proto je tak důležité komplexní posuzování vlivu každého opatření na nás občany a naše práva. Těch jsme se nevzdali poté, co jsme vhodili volební lístek do urny. To bychom žili v autoritářském režimu. Každý paragraf, který zasahuje do našich práv, by měl brát ohledy na naše práva v nejvyšší možné míře. Stát by se měl vždy ptát, jestli je opravdu nutné nás občany omezovat. Ale neptá se, ani neodůvodňuje. Jen ukazuje na koronavirus a myslí si, že může všechno. Každé opatření státu, které něco zakazuje, by mělo být neustále zkoumáno, jestli je opravdu nezbytné. A každý zákaz, který už není nutný, by se měl okamžitě zrušit.
Od časů normalizace jsme ušli velký kus cesty a naučili náš stát, jak se má k nám a k našim právům chovat. Buďme hrdí na ten pokrok a braňme ho. Často jsme perfekcionisti a nejsme spokojeni s maličkostmi. Ale vždy jsem věřil, že cesta nastolená po roce 1989 je správná. Nenechme se proto zviklat atmosférou strachu, kterou někteří vládní činitelé šíří, aby odůvodnili některá svá nepřiměřená opatření. Nevěřme samozvaným Ježíškům, že pro nás mají dárky. Neboť jsou to naše práva, která nám náleží. Kdo předstírá, že nám je daruje, tak se k nám chová jako k otrokům a velmi nás ponižuje. Nerezignujme na naše práva a nebojme se vyjádřit náš nesouhlas, když nám nebo našim spoluobčanům vládní politici šlapou na krky, abychom nekladli odpor. Jednoho dne bychom se totiž už nemuseli probudit do světa, který jsme tak dlouho a poctivě budovali.
