Nechci nikomu škodit. Ale nebylo by špatné, kdyby České republice došly peníze. Nejsou přeci peníze počátkem všeho špatného? Rodinných sporů, válek i hádek ohledně dědictví. Netoužím poznávat svou vlast bosýma nohama, ale naopak bych jí tímto chtěl nadělit nějaký hezký dáreček.
A tím pomyslným dárkem se zlatou stuhou by byl obyčejný princip: stát nesmí žít na dluh. Změnilo by se něco? Já myslím, že mnoho. Možná by to pomohlo překonat onu mentalitu ignorance, která se za desítky let komunismu usadila v našich hlavách. Uvědomili bychom si, že se dálnice staví z našich daní. A když platíme málo daní, tak pak nemůžeme chtít nové silničky. Zavedla by se kontrola hospodaření státu. Politici by přestali si kupovat lidi různými dávkami, protože by na ně jednoduše nebyly peníze. Ujasnili bychom si, co jsou naše priority.
Dneska člověk platí daně de facto zbytečně. Neboť ať platí či neplatí, dálnice se staví bez ohledu na finance vesele dál. Je to jako za socialismu – všichni dohánějí svým chováním stát ke krachu. Tehdy jsme se vymlouvali, že jedinec není za své snažení dostatečně odměňován a už vůbec ne motivován. Tehdejší zaměňování státu a dojné krávy nám zůstalo dodnes. Kde je ona základní myšlenka, že státy vznikají tam, kde jednotlivec není s to sám dosáhnout cíle? Jsou to snad jen levné báchorky, že se společnost zakládá na solidaritě všech jejích členů? Ve státě bez soudružnosti a solidárnosti žijeme jako králíci v králíkárně. Každý den očekáváme krmení a jinak je nám všechno jedno. Žereme, chroupáme mrkvičku a opět celý den chrápeme.
V Čechách jsme velice hrdi na naši vskutku jedinečnou bezbožnost. Nic nevyčítám, jen se ptám: Neplatíme za to snad až příliš krutou daň? Stali jsme se národem s nataženou rukou, který sám nic nedá. Stali jsme se společností, která své problémy neřeší. Jen tupě volí populistické politiky, jež se místo o blaho národa starají o průzkumy veřejného mínění. A takto v procentech vyjádřená popularita je pro ně tou největší odměnou, kterou nenaruší ani létající vajíčka. Kde to jsme? Vždyť ani tisk podle názorů pohlavárů nemůže otisknout politické karikatury. Snad jen můžeme závidět Sovětskému svazu Nikitu Chruščova a jeho kritiku kultu osobnosti.
