Po stopách našich Ikarů

Ještě ke knize Za hroby se lvy. Po hlubším zamyšlení nad knihou Za hroby se lvy, musím s jistým odstupem říct, že jde o knihu nadčasovou a o dílo trvalé hodnoty.

Název díla pro mne zní poněkud překvapivě. Musím se přiznat, že vydávat se za hroby na mne působilo poněkud morbidně. Potom jsem si říkal, jak je to s těmi lvy, jsou v hrobě, anebo kde. Samozřejmě že titulní strana hned všechny ty dvojsmysly uvede na pravou míru.

Pro mne je to kniha po stopách Ikarů. Ikaros byl syn. A naši padlí letci byli synové naší země a vždy jimi zůstanou, protože svou předčasnou smrtí zůstávají věčně mladí.

Ikaros zemřel díky své přílišné odvaze, zvědavosti i neukázněnosti. To vše je případ i našich letců. V jejich případě je to ještě touha po boji, po odplatě, po osvobození své vlasti.

Ale zpět ke knize. Skvělé je, že autoři svou látku velmi dobře ovládají, na expedice jezdí dobře připraveni a jejich pohnutky stojí mravně nejvýše.

 Kniha má strohý, řekl bych fakticky dokumentaristicky inventarizační úvod. Pokud se nemýlím, tak jeho autorem je Vladimír Vondrka. Jde spíše o strohá fakta, což vůbec není na škodu. Úvod je tedy systematický. Mně se četl velmi dobře a silně podněcoval mé představy a fantazii. Již jsem napsal, že jde spíše o méně početnou skupinu z hlediska světových válek, což má tu výhodu, že jsme schopni opravdu každý osud individuálně zaregistrovat, což je v případě velkých armád nemožné, tam zůstávají osudy jejich bojovníků navždy skryty.

Autorem shrnujících textů je Vladislav Burian. Není vůbec na škodu, že jeho vlastně původně reportáže přesahují rámce druhé i první světové války, nebojí se často vše dát do hlubších souvislostí a kniha má to, co chybí i většině naší současné společnosti. Vlastně tisíciletý křesťanský podtext, který nese kořeny západní kultury, a tak nepřímo zakotvuje Český stát tam, kam patří. Myslím, že bych tuto knihu poslal minimálně na všechny střední školy jako podpůrný materiál pro dějepis, zeměpis a společenské vědy.

Velmi se mi líbilo, že cesty našich kamarádů přetvořily zejména je samé. Stali se Evropany a já jsem si jist, že tato kniha by byla jistě zajímavá i pro čtenáře jiných evropských národů.

Při četbě si zopakujeme známé příběhy a doplníme neznámé, znova na nás zavane ledový dech fašistické bestiality.

Kniha tedy nejenom splácí duch a jistě potěší každého žijícího veterána, ale hlavně učí nás žijící a měla by poučit zejména mladou generaci.

Nemalou hodnotou je, že nás nechává subjektivně vyrážet s kamarády na cestu, že s nimi můžeme přespávat pod širákem, snášet trampoty cikánského cestování, to je další velká subjektivní hodnota, protože naši přátelé, milovníci aviatiky vše získávají nejenom studiem, ale i potem v únavě a prachu cest. Takto vykoupená zkušenost je vždy daleko cennější. Jejich osobní a přímo reportážní, často velmi napínavá pátrání jsou téměř dobrodružnou četbou.

Počet jmen českých vojáků pilotů zapsaných na hrobech kontinentální Evropy a zapsaných vzadu v seznamu v knize je něco kolem stovky. Nemohu teď neodbočit, protože toto číslo okamžitě vyvolává u mne jinou vzpomínku. Byl jsem rád, že naši přátelé tuto velmi důležitou historii nevynechali, neobešli, ale naprosto přirozeně se o ní zmínili ve své knize.

Naše město má také přes sto židovských obětí, které v jediném dni byly odvezeny, již v roce 1942 a během tří dnů zabity, včetně dětí i starých lidí!

Již mnoho let nám sudetští Němci připomínají krutost jejich vyhnání. Pokud chceme, nalezneme hodně pro nás Čechy nepříjemných svědectví těchto dějů.

Když se budeme snažit, jak chceme, nenalezneme ani jeden hrob jindřichohradeckých židovských obětí, ale známe dokonale jejich jména, židovská obec a německá důkladnost nám je zachovala. Jsme schopni dát dohromady domy, v nichž před válkou v našem městě tito lidé bydleli. Můžeme číst jejich jména ve zhuštěné podobě, kdy jsou často jmenovány jen rodiny, v parku na památníku, ale já jsem si jist, že to je vzhledem k velikosti tragédie velmi málo, tak třeba všechny děti vlastně chybí! Zde musíme, přátelé, něco udělat.

Potom mohou přijít na řadu sudetští Němci a jejich příběhy, protože by nám někdy mohla uniknout příčina. A zabývat se důsledkem bez připomenutí příčiny, to bývá trestuhodné.

V závěru knihy jsou pak podklady pro reportáže zpracované Alešem Hazukou, známým televizním redaktorem.

Kniha nás potěší mnoha dokumenty i vynikajícím obrazovým materiálem, zanedbatelná není ani uvedená použitá literatura.

Na závěr se musím našim milým cestovatelům omluvit. Dost dlouho jsem jejich akce bral jako čundry, dovolené a úniky od manželek za peníze sponzorů pod názvem expedicí. Dávno mne ale přesvědčili o opaku svou neuvěřitelnou prací, kdy mne zejména velmi mrzí, že to skvělé letecké muzeum v ‚Deštné nemáme v J. Hradci, kde je přitom tolik prázdných a nevyužitých prostor.

O to větší obdiv mají u mne představitelé Deštné.

Nám ale nezbývá, než těšit se na další knihu a výsledky dalších expedicí.