Opět se kupčí se Svatovítskou katedrálou, Srdcem této země

Jedu z Německa, rozednívá se, Prahou budu projíždět ráno, nakonec si uvědomuji, že se mi nechce nikam chvátat. V sobotu ráno není problém v Praze zaparkovat.

Nechávám auto nedaleko Václaváku a u Domu obuvi potkávám úspěšnou ředitelku mezinárodní společnosti s desetinásobným platem ve srovnání s mým. Tato dáma není ale moc kreativní, protože nakonec mi doporučuje jednu u dětí oblíbenou americkou společnost, kde snídáme, bavíme se, snídaně je opravdu chuťově hnusná, ale to mi nijak nekazí dobrou náladu.

Ředitelka je vedena svou cestou svým nabitým kalendářem a já neodolám a v nádherném ranním vzduchu vyrážím opačným směrem, než je zaparkované mé auto. Zakrátko jsem na Staromáku, ale nestáčím to jako obvykle do Karlovky, a mažu tuším do Kaprovky k Filozofické fakultě UK, kde jsem také kdysi otevíral dveře. Ubezpečuji se, že náměstí Krasnoarmějců je již opět Palachovo a mažu na Klárov.

Je tak brzy, že zatím potkávám jen skupinky převážně Japonců, kteří si spolu se mnou užívají prázdné Prahy. Nade mnou je modrá obloha, nejkrásnější panorama světa je osvětleno prudkým sluncem ale ozářené budovy jsou nahoře odříznuty temným mrakem plným vody, spíše sněhových vloček. Modrá obloha nad hlavou přecházející v bílé kumulky končí opravdu černou duchnou nad Hradčany, úžasný kontrast.

Esemeskou se podělím se o ten pocit s jednou malířkou, lituji, že tu není, zajímal by mne její výtvarný pohled. Já samozřejmě zapomněl foťák v autě. Téměř lehce vyběhnu na Hrad, ohlédnu se na Svatojiřskou kapitulu, bývala tam gotika, nyní však 19. století, obdivuju zadní část opěrného systému Svatovítské katedrály a vlevo zase originální Vladislavský sál. Azijské krásky zde pózují do kamer a je to úžasný kontrast, tahle historie s nádhernou exotickou krásou.

Těším se na katedrálu, bude téměř prázdna. Ještě letmým pohledem zkontroluju mrákotínský žulový monolit a již jsem u vstupu do katedrály.Přede mnou je skupinka Japonců, kteří dávají vstupenky pořadatelům.

Chci se podívat do knihy letců, mrknout se na Bílkův oltář a v úctě se projít tímto skvostem.

Ptám se krásné dvojice mladých pořadatelů, co je to za kostel. Tohle je Svatovítská katedrála, odpovídá černovlasý mladík. Myslel jsem si to, odvětil jsem mu. Komu patří? Po krátkém zaváhání s jistotou řekne, státu.

Jsem občan tohoto státu, a to mám platit vstup do své katedrály? S úsměvem v srdci se mi vybaví slova kardinála Vlka, že v knihách je psáno, že katedrála je majetkem církve.

Vím, že tuhle podobu z velké části vtisknul katedrále Karel IV. prostřednictvím dvou rozhodujících architektů. Zbožnost Karla IV. je notoricky známá snad i většině pohanských Čechů. Jsem si jist, že Karel IV. stavěl katedrálu jako stánek Boží, vše svědčí o tomto duchu stavby. Předpokládám, že věřící mají bohoslužby zdarma, ale věřící by se mohl pomodlit přece v katedrále i mimo bohoslužby.

Dvě stě padesát anebo tři sta padesát korun bych rád obětoval, ale ne za vstupenku, klidně daní, ale takhle ne, zklamán odcházím a absolutně nesouhlasím s touto proradnou dohodou mezi církví a státem.

Už nemám náladu dále v Praze setrvávat, mrknu na Nerudův dům a říkám si, co by o tom napsal, a již jen prolétnu Prahou, Karlův most, Smetanovo nábřeží a kavárna Louvre.

Jsem opět na Vinohradech u svého auta a hurá na jih.

Považuju opravdu za velmi odporné, takhle vydělávat na Srdci, i když pohanské, ale přece jen České země.