Gymnazisté k výšinám!

Co přinášejí nové maturitní písemné práce gymnazistům Smyslem umění je tvořit lidskou svobodu, zmnožovat ji, ukazovat jí nové cesty, být historií jejího zápasu v jedinci, obci i celých lidských dějinách. Především už tím, že samo umění je svoboda, její účinek /plod následek/ i kořen, bez svobody není umění ani krásy, krása je ze svobody a jen pro svobodného. Není spoutané krásy, leda z řádu, tj. discipliny, kázně, dobrovolně přijatých ve jménu nové, vyšší svobody. … Gotika: být svoboden = být Synem božím, splynout s jeho zákonem, … Renesance: radikální ztellurizování skutečnosti svobody. Volná, dokonalá, šťastná a mocná osobnost. … Zcela záměrně jsem vybral několik základních myšlenek z úvodu první části Soustavného přehledu obecných dějin literatury naší vzdělanosti od Václava Černého.

Myslím, že autoři současných učebnic nedávají takto jasně najevo, jaká je filozofie umění, tedy zejména literatury, z jaké pozice literaturu studentům předkládají.

Samozřejmě že i v umění samém jsou okamžiky duchovní prázdnoty, jindy programové neslužebnosti, ale nakonec umění vždy odráží svou dobu a někdy je společenská situace přímo výzvou pro umění. Jindy máme dokonce pocit, že teprve když dojde k uměleckým reflexím doby, má ona teprve naději na proměnu.

Jak vypadala tradiční maturitní písemná práce. Samozřejmě že byla též státní zkouškou. Procházela také různým vývojem, někteří si vzpomenou, když se témata diktovala celostátně z rozhlasu, anebo se posílala v zapečetěných obálkách, které pak otevíral zadavatel před žáky. Poslední verze byla pak taková, že témata určoval ředitel školy. Což mohlo být pozitivní v tom, že mohl přihlédnout k charakteru zaměření školy a studia. A to nejpodstatnější ovšem je, že čas na vypracování tradiční písemné práce byl čtyři hodiny, kdy student musel opravdu pracovat na práci většího rozsahu, která měla mít již složitější kompozici, a zejména se snažila o určitou ideovou úroveň. A tak na gymnáziu mohl být opravdu široký tematický záběr, od přírodovědných předmětů, přes humanitní obory, jazyky, literaturu, až po filozofické, ekologické či politické úvahy. Vždy se ale student mohl snažit o maximum, a pokud měl výjimečný talent, mohl ho uplatnit, měl na to čas i prostor, a tak se člověk mohl setkat i s výjimečným, jedinečným dílkem, které převyšovalo ostatní o mnoho, ale tak to bývá vždy, když absolvujeme setkání s opravdovým talentem. Myslím, že pak musí jít o vyloženě hloupého učitele, když něco takového nejenom nepochopí, nebo nepozná, ale zejména neocení.

Písemná práce „neměří“ talent nebo originalitu pisatele, nejedná se o literární soutěž ani o tvůrčí psaní. Písemná práce se zaměřuje na napsání určitých typů textů, jejichž postupy se lze v základní podobě naučit. Švih, esprit, originalita, přidaná hodnota, nadhled nad textem, „něco navíc“ – to vše nelze popsat v rámci objektivního textu a vždy zůstane otázkou subjektivního posouzení.

Takhle však mluví o talentu příručka pro hodnotitele státní maturitní zkoušky. Jakoby hodnocení jakéhokoliv slohu nebylo vždy provázeno značnou mírou subjektivity, která se projevuje značnými rozdíly v hodnocení jednotlivými učiteli. Jakou si dali autoři práci, aby udělali ze slohu téměř něco odosobnělého, bezpohlavního, kdy ten jinak přece může být dokonce i náznakem umění. Přitom víme, že osobitost je často rozhodujícím faktorem v nejrůznějších životních situacích a málokdy se hodnotí v životě čistota školského slohového útvaru, ale i v těch nejjednodušších útvarech, pomineme-li opravdu z hlediska gymnazistů primitivnosti informačních útvarů a postupů, nakonec rozhoduje právě ten esprit, to něco navíc, co doslova a do písmene prodává!

Na druhé straně i třeba v informačním stylu může hrát velkou roli dokonalost a přesnost, zejména u autorů webových stránek, kde zbytečná složitost, nepřímočarost, nejasnost v pokynech může být velmi stresující, a zde i některé postupy Cermatu při školení hodnotitelů maturit on line byly takovým příkladem. Zde se vlastně setkává informatika nejen s češtinou, ale i s prostou logikou, kdy hrozí, že formalizmus pohřbí třeba i dobrý záměr.

Podívejme se na některé slohové útvary a zadání státních maturit roku 2011. Studenti měli např. napsat v nižší úrovni maturit vypravování na téma, kdy co špatně udělali, popis oblíbené části obce, odborný popis přístroje, referát z oboru, který studují, článek o životě na sociálních sítích, zamyšlení nad tím, zda jde koupit čest či slávu… Ve vyšší úrovni maturity to bylo třeba vypravování o návštěvě Járy Cimrmana, esej o mlčení dobrých, recenze o filmu, fejeton na fulgumovské téma, fiktivní reportáž o návštěvě mimozemšťanů pro nebulvární tisk…

Jistě by šlo polemizovat třeba nad vhodností a nevhodností jednotlivých témat pro vyšší nebo nižší úroveň maturity, ale to není tak důležité. Myslím, že témata jsou zdařilá, vhodná pro studenty středních škol. Dokonce když si vzpomeneme na úvodní myšlenky Václava Černého o svobodě, tak v některých mají i prostor spět k výšinám, snažit se ze sebe dostat to nejlepší, ale i originálně a s talentem. Je to opravdu podstatný rozdíl, když hraje skladbu hudebník dokonale naučený bez talentu anebo ten, kdo ho má vrchovatě. I ta nejjednodušší skladba vypadá úplně jinak. Ale na to my nemáme jako hodnotitelé brát zřetel.

Jako učitelé jsme tlačeni do zvláštní pozice. Aby student dodržel čistý slohový útvar, ve vyprávění třeba vyprávěcí postup, stejně jako v popisu čistý popis, ale kde se kdy setkáme s čistým slohovým útvarem v životě? Možná ve strukturovaném životopise, ale to je dnes v období internetu tak banální záležitost, že snad nemá cenu ji zde ani rozvádět.

Student má v nižší úrovni maturity k dispozici 60 minut a ve vyšší 90 minut, kdy práce nižší má mít 200 až 350 slov a vyšší 250 až 500 slov. Což je v té dolní hranici asi 25 řádků a v té horní asi 30 řádků. Tedy nijak rozsáhlé texty, kdy informační příručka pro učitele říká, že se zkouška zaměřuje na napsání určitých typů textů, jejichž postupy se lze v jisté základní podobě naučit.

Vím, že my Češi, jdeme rádi vlastní cestou, že Evropa, zejména Německo se nám dosti příčí, ale uvedu-li zde, že gymnazisté v Bavorsku mají psát písemnou maturitní práci v rozsahu, který odpovídá 270 minutám. Pokud vezmeme tedy v úvahu, že student bude mít 30 minut na výběr tématu, zbývá nám 240 minut na psaní, což jsou čtyři hodiny. Tedy zhruba časové penzum, které odpovídá české tradiční maturitě. Ani zde neuvádím témata prací, čtenář se s nimi může seznámit prostřednictvím elektronického odkazu, ale s jistotou mohu čtenáře této práce ubezpečit, že Němci jdou zcela opačnou cestou než autoři české maturity. Tato cesta pak vyžaduje nejenom tvůrčího žáka, ale i velmi zasvěceného a kreativního učitele. Při německé důkladnosti jsou opravdu náročná zadání pro učitele doplněna podrobnými poznámkami, které učitele upozorňují na jisté hranice, jež má při hodnocení rozmanitých postupů žáků. Vzhledem ke kontrastu německých a českých maturitních požadavků z mateřského jazyka jsem nucen napsat následující řádky.

Přiznám se, že když jsem se s požadavky české písemné maturity seznámil, vůbec jsem si nelámal hlavu s nějakou zvláštní přípravou na maturitu, protože pro žáky gymnázia přece nemůže být žádný problém zvládnout základní slohové útvary, když se jim připomene, že práce má mít úvod a závěr a měli by ji členit do odstavců, na čemž samozřejmě návod k hodnocení trvá. Taky v podstatě nikdo nezklamal. Samozřejmě že opět zdůrazňuji, že hodnocení písemné práce je vždy značně subjektivní. Zbývají tedy logicky dvě cesty. Na jedné straně vytvořit přesná pravidla základních slohových útvarů, respektovat dokonale odpovídající slohové postupy a dokonale vytrénovat hodnotitele pro tuto práci. Musíme si položit otázku, je-li toto snažení smysluplné nejen z hlediska předmětu, ale i z hlediska potřeb moderní společnosti. Samozřejmě že se tak dají srovnávat všechny střední školy, ale z hlediska normálního gymnázia, kam se dostanou nadaní žáci, by tohle měl být téměř marginální úkol, protože takový student dokáže již ze základní školy základní slohové útvary a postupy rozlišit i vytvořit. Přesto ale i na gymnáziu může vzniknout mezi některými kolegy doslova panika, jak zde naznačím, a takový kolega pak může jít metodou stálého cizelování těchto základních útvarů a uniknou mu vyšší cíle, a předpokládám, že by je měla gymnázia sledovat, tak jako je to na gymnáziu německém.

Nechci zde řešit základní otázky gymnázia, kterými by měly být takové, jak má být vyváženo rozložení humanitních a přírodovědných předmětů. To, že si školy u nás tvoří samy vzdělávací programy, je podle mého názoru velký omyl, protože se rozvinula velká rvačka o počty hodin a nakonec došlo k tomu, že žáci mají třeba 35 hodin výuky týdně. Myslím, že není třeba udělat nic jiného, než aby si sami tvůrci tohoto systému zkusili sednout na jeden den na sedm hodin do školních lavic, pak ještě dělat domácí úkoly, číst, psát seminární práce a učit se ta kvanta vědomostí. Komu by to vzhledem k jeho bystrosti a kondici nestačilo, bych doporučoval absolvovat celý takový týden.

Samozřejmě že na takových programech by měly pracovat vědecké týmy, a tak zejména hygienické hranice takové bezbřehosti by měly být stanoveny daleko striktněji.

Na žáky gymnázia, naši budoucí inteligenci, by měly být kladeny pravděpodobně nejvyšší požadavky v našem středoškolském vzdělávacím systému. Mají přece umět dávat věci do historických souvislostí, mají znát vývoj různých společenských formací. Mají umět rozebrat umělecké dílo, zařadit ho, mít představu o jeho kompozici i o prostředcích, jimiž dosahuje svého uměleckého účinu. Mají mít představu o uměleckých výšinách určitých epoch, tak jak je to naznačeno v úvodu tohoto článku, ale to není vše, žáci gymnázia se musí potýkat s exaktními obory, vědami, kde se pracuje s experimenty, důkazy a abstrakcí. Nepřímo si uvědomují etiku přírodovědných oborů, kde poctivost a racionalita jsou na prvním místě, a tak výklad a odborný popis pro ně nemohou být také žádným vážnějším problémem. Žáci gymnázia mají být ještě vedeni k morálním, tedy etickým postojům, protože další studium bude tyto nároky jen zvyšovat, a tak by studenti měli opouštět školu s určitým filozofickým postojem.

Prvně by měli mít možnost prokázat tento tvořící se filozofický základ v maturitní písemné práci, ale nová maturitní práce jim k tomu nedává příliš mnoho prostoru a ani od nich něco takového nečeká. Je to něco, jako kdyby absolvent konzervatoře absolvoval dětskou skladbičkou, která je sice hezká, třeba mistrovsky zahraná, ale klavírista nemohl předvést svoje technické ani výrazové hodnoty svého projevu.

Ale objevil se další problém. Ministerstvo se snaží dospět k větší objektivitě hodnocení, a tak od příštího roku mají práce opravovat učitelé z jiných škol. Již se objevily první obavy, nebudou se nám chtít mstít kolegové z jiných škol už jenom za to, že třeba vloni všichni naši žáci u maturity uspěli? Další obava spočívá v tom, co když bude někdo tak striktně hodnotit základní slohové útvary a postupy, že forma se stane cílem bez ohledu na obsah? Samozřejmě že víme, že ve Francii jsou písemné práce tradičně hodnoceny učiteli z jiných škol. Také je ale známo, že ve Francii jsou učitelé velmi spravedliví.

6.

Jisté obavy u nás zavládly už na literárním semináři, kdy kolegyně požádala studenty, aby napsali „ohlédnutí“ za návštěvou slavného spisovatele na škole, ale k tomu jim hned zadala, ať útvar po napsání tohoto „ohlédnutí“ slohově zařadí. Přičemž jim vlastně zadala sama útvar „ohlédnutí“. Co k tomu říci? Že mělo jít o recenzi, esej nebo úvahu, či nějakou reminiscenci? Došlo k zajímavému paradoxu, jedna studenta velmi talentovaná autorka vynikajících slohů mne obvinila jako svého učitele, že jsem je nenaučil správně základní slohové útvary, protože nedokázala správně pojmenovat slohový útvar, tak jak od nich vyžadovala kolegyně. Přitom se jedná o velmi nadanou dívku, která píše slohy na hranici dobré literatury, tedy s opravdovým uměleckým talentem, ale je najednou zmatená, kdy svědomitá učitelka ji chtěla jen poctivě připravit na maturitní zkoušku. Takže nakonec zmatkuje, nejen poctivá, svědomitá kolegyně, která se zbytečnými obavami vede k maturitě své žáky, ale i studentka, zaskočená snad až přílišným formalizmem, k němuž vede náš soustavný systém, přičemž se jedná v podstatě o úkoly nijak vzdálené od základní školy.

Na gymnáziu se student pohybuje v širokém rozmezí. Má se zabývat základními slohovými útvary, ale měl by rozumět i kompozici dokonalého moderního uměleckého díla, kde se různé slohové postupy prolínají. Jsem si téměř jist, že třeba Bohumil Hrabal by u maturitní písemné práce nemusel uspět, protože povídka bez odstavců, napsaná jednou větou, tedy jedním souvětím, třeba bez interpunkce by asi kolegy nijak nenadchla.

Myslím, že i dokonalá novela Lidice od Zdeňka Mahlera, by školský sloh komplikovala, protože charakteristika a popis se tak dokonale prolínají s dějem, že je tak na minimálním prostoru dosažen neuvěřitelně bohatý komplexní účinek uměleckého díla.

Příručka o maturitách tedy přímo zdůrazňuje, že nejde o žádné tvůrčí psaní, to je něco jiného, zde vidím tedy značné oxymóron.

Je to, jakoby matematik nechtěl, aby žák s velkým talentem počítal složité příklady, a to mu bylo ještě vlastně přičítáno ke zlu.

Pokud se píše ale sloh na vyšší úrovni, slohové postupy se prolínají, někdy i útvary. Jak je to v životě, tedy pokud nejsem na poště jako člověk s vysokoškolskými diplomy, a třikrát nevyplňuji prostou složenku, protože zvolím špatný formulář, nebo ze špatné strany vyplňuji kolonky čísel, a pak se ještě přepíšu díky své učitelské roztržitosti. Asi bych měl ty složenky vzít do hodiny a naučit je žáky vyplnit, a pak by to mohlo být také zadání jednoho tématu maturitní písemné práce, opravování by bylo snadné, ale jistě jednoznačné, tudíž spravedlivé.  Informační postup i informační slohové útvary jsou přece v osnově. Dospěli bychom k dokonalé písemné práci, naprosto spravedlivě honoditelné.

Ale já jsem stejně přesvědčen, že pro gymnazistu by měla být maturitní písemná práce příležitostí projevit se písemně vrcholným způsobem, tak třeba v kritice, vzpomeňme, že F.X.Šalda ji pozdvihl na umění a Václav Černý na vědu. Ještě by bylo dobré vycítit v práci i filozofický a mravní základ studentovy osobnosti, ale tohle požadavky na státní písemnou maturitní práci nijak neakcentují.

Myslím tedy, že ústní a písemná maturita by měly být zcela v rukou a odpovědnosti školy, kdy gymnázium by si mohlo stanovit své nároky, odpovídající talentu žáků a náročnosti studia, ale didaktický test pak by mohl a měl být tou objektivní částí státní maturity. Odborné školy by pak své písemné práce mohly zaměřit přímo k oborům, jež vyučují.

Studenti gymnázia vlastně spějí a měli by spět k výšinám, no a já si raději půjdu zopakovat, čím se liší popis od charakteristiky a vyprávění od popisu, co může být čeho součástí, ale to by byla příliš snadná cesta a populistická odpověď. Cesta musí být jiná, ona ta cesta v podstatě jiná již je, pouze jakoby nechtěla být reflektovaná.

Gymnázium je nezastupitelné a je téměř nemožné, aby ho absolvoval neinteligentní žák. Dokonce si myslím, že by tohle mělo vycházet z jeho podstaty.

Dosti komplexní nároky jsou i na učitele gymnázií. Právě přede mnou leží kniha Podiven, která byla původně vydána pro samizdat, napsali ji tři autoři: socialista Milan Otáhal, liberální konzervativec Petr Pithart a katolík Petr Příhoda ještě před pádem komunizmu. Kniha se zabývá v podstatě tím, čím by měli projít naši studenti. Vyrovnat se s českými mýty, pochopit jejich účelovost, často nepravdivost i nespravedlnost a společně hledat mýtus nový, kde bude snížena nepravdivost a nespravedlnost. Jistě dnes je i cesta integrování tohoto českého mýtu do myšlenky Evropské unie. Kdo jiný by tohle měl dělat a hledat než učitel gymnázia se svými žáky. Neměly by se právě taková témata a takové cíle odrážet v maturitních pracích gymnazistů?

Dnes již učíme běžně tři zdroje evropské kultury. Jedním z nich je křesťanství. Jak je ale možné, že když se na veřejnosti objeví seznamy romských středoškolských stipendistů, že společnost, dokonce i naši studenti reagují tak podrážděně, považují za nespravedlnost dávat cikánským studentům finanční podporu, místo aby jásali?

Doposud jsem na našem gymnáziu žádného „čistého“ Roma neviděl, i když složení žáků je nyní podstatně národnostně rozmanitější, než bývalo. Musím říct, že když se ten seznam objevil, byl jsem přímo nadšen, že to jde, že cikáni dokážou studovat, vždyť v tom je jediná naděje, že se něco vyučí a naučí a že jim v tom pomůžeme. Kdyby jim bylo jasné, v čem je podstata křesťanství, že třeba jezuité ji ve svých gymnáziích dokázali naplnit: bohatí si školu platili a chudí ji měli zdarma, tak by společnost romským dětem ty peníze ve svém vlastním zájmu přála. Kdybychom naučili žáky, v čem spočívá křesťanské milosrdenství, že více dává ten, kdo dává z mála, společnost by spěla mravně výše. I to je úkol gymnázií, aby žáci nechápali věci pouze aritmeticky, ale i eticky, kde jinde by měli studenti tyhle úvahy vyjádřit než pak v písemných maturitních pracích, kde sleduje ministerstvo tuhle ideu? Nechci zde rozvádět celou širokou problematiku českého problému, který by měl být reflektován celou šíří dalších předmětů na gymnáziu, odraz této reflexe by se mohl také objevit v maturitní písemné práci na gymnáziu. Je rozsah té současné státní k tomu vhodný? Zcela jistě ne!

Učitelé přírodovědných předmětů mají na gymnáziu také velmi náročný úkol. Představují své předměty v celé šíři. Vědci většinou řeší nějakou užší část, ale středoškolský učitel musí obsáhnout celou šíři a mít ještě jistou představu o vývoji ve svém oboru. Každý obor naráží na mnoho mravně etických otázek, zde je samozřejmě půda pro jejich reflexi ve společenských oborech a zase pole pro maturitní písemnou práci gymnazisty.

Co z toho vyplývá? Současná státní maturitní písemná práce by pro průměrného gymnazistu neměla být problémem, naopak je krokem zpět pro gymnázium, protože nedokáže v celé šíři reflektovat problematiku tohoto typu školy.

Když padl komunizmus, s nadšením jsme se pustili se žáky do dalších oblastí. Jako „odpad“ češtiny jsem bral tvůrčí psaní na gymnáziu, hraní vlastních divadel. Bral jsem to jako výraz svobody člověka, jako nezbytnost v demokratické společnosti, vždy jsem právě tohle záviděl americkým středním školám, jak jinak budovat opravdovou svobodu v srdci člověka?

Vím, že tohle jde velmi problematicky integrovat do státních maturit, ale nikdo mi nevyvrátí, že jde o značnou hodnotu v demokratické společnosti.

Co ze všeho tedy nakonec vyplývá? Ústní a písemná zkouška na různých středních školách bude vždy zatížená určitou mírou subjektivity. Osobnost zkoušejícího vždy hrála a bude hrát svou roli, naprosto objektivní by měl ale být didaktický test, tudíž opravdová státní maturita.

Na druhé straně chápu snahy ministerstva potažmo Cermatu. Ve společnosti, kdy již nedůvěřuje nikdo ničemu a nikomu, se tyto orgány snaží, aby byla maturita jasně daná, učitel aby byl kontrolovatelný a nestranný. To ale nikdy nedokážou tím, že tuto nestrannost zajistí pouze formálně, to musí být garantováno nejenom příslušným odborným vzděláním, ale zejména dokonalou čestnou a férovou atmosférou na škole, ale i smysluplností toho, co a jak se hodnotí. Jako člověk, který také jezdil po gymnáziích jako předseda maturitních komisí, mohu říct, že na gymnáziích byla vždy dobrá úroveň.

Písemné maturity na gymnáziu jsou příkladem toho, jak mohou nová pravidla zejména rozsahem písemné zkoušky omezit studenta gymnázia. Touha po maximální objektivitě tam, kde je v absolutní hodnotě nemožná, vede nakonec k dosti absurdním snahám po dokonalosti tam, kde není zase až tak nezbytná, pominu-li tu nešťastnou poštovní peněžní poukázku, kde  život jinak vyžaduje takto čistý školský slohový útvar? Pravděpodobně asi jen ve škole.

Použitá a uvedená literatura:

ČERNÝ, Václav. Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti: A. Haman, NK 1996

CERMAT. Komplexní zkouška z českého jazyka a literatury společné části maturitní zkoušky. Praha: Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání. 2009

Testy a zadání ke stažení: Sada A http://www.novamaturita.cz/maturita-2011-jaro-1404035222.html

MAHLER, Zdeněk. Muž, který přežil Lidice : » JOTA, 2011-18

Abitur in Bayern (G8) http://de.wikipedia.org/wiki/Abitur_in_Bayern_%28G8%29

Resumé: Written graduation exam from Czech high school student is too short. He can not exercise their talents . It can not develop their thinking and to demonstrate what is learned. While in Bavaria school pupils have to work 270 minutes in the Czech Republic just 60 or 90 minutes.
Author proposes that the school had its own oral and more difficult written Baccalaureate . The so-called educational test might then be a real comparative state graduation exam of all Czech secondary school students .