Nepodmíněný základní příjem: utopie nebo možná realita?

Na sociálních sítích v okruhu mých přátel se hodně diskutuje téma nepodmíněného základního příjmu. Jako mantru ji přijala Česká pirátská strana, uvažuje a diskutuje o ni například i politické hnutí Změna, Zelení či lidé točící se kolem protikorupčních a občanských iniciativ. Kdysi o něm dokonce uvažovala i ODS. Paradoxně je oblíbený však i mezi zastánci marxistických myšlenek.

V praxi tento příjem znamená, že by všichni lidé bez rozdílu věku, nebo například zda-li mají práci nebo ne, dostávali od státu určitou částku (dejme tomu 5 tisíc Kč), s kterou by mohli manipulovat dle své uvážení. Zkrátka stát by část peněz, které inkasuje z daní rozdělil mezi lidi a tím by prý zvýšil míru rovnosti.

Jako teorie se mi zdá tato myšlenka dobrá. Žijeme ve světě kde vše je založené na výrobě a zemědělství. Žijeme také v době kdy ale spousta lidí nemá práci ikdyž pracovat chtějí. Existují tedy dvě varianty. Neustále se snažit pobízet firmy (třeba daňovými úlevami), aby navyšovaly výrobu a tím nabíraly další lidi čímž se zvýší množství peněz s kterými můžou disponovat obyčejní lidé, čímž se přirozené zvýší i poptávka po nových službách (v místech  bydliště i pracoviště) což zapříčiní další pracovní místa... Jenže. Potřebuje vyrábět víc a víc? Potřebujeme pěstovat víc a víc? Nebo se vyrábí věcí a jídla dostatek a není potřeba neustále zvyšovat jejich výrobu? Pokud zní odpověď ano (v národním měřítku zřejmě to tak je, otázka jak v celosvětovém) tak takřka ideální se zdá možnost právě onoho základního příjmu. V ideálním případě by to znamenalo, že lidé by se díky tomu vzdali určité části pracovní doby, protože by jim příjem dejme tomu za 25 hodin týdně spojený s příjmem od stačil a onu práci by převzali lidé co nyní práci nemají. Lidé by tím měli více volného času, tudíž čas kdy můžou lidé trávit spolu se svými rodinami, měli by čas pomáhat svému okolí, obci, občansky se angažovat...

Jenže nepodmíněný základní příjem má podle mě tři hlavní zádrhele kvůli kterým je nerealizovatelný.

První je, že podnikatelé se těžko vzdají lidí, který pro jejich podnikání jsou přínosem. Zkrátka. Úspěšná webdesignová firma, která chce vydělávat nepotřebuje dva web designery, kteří u ní budou dělat 25 hodin týdně. Potřebují jednoho skvělého, který za 40 hodin je schopný udělat to co ti dva za 50 mnohem lépe. A kvalitnímu webdesignerovi se trávit 40 hodin v práci vyplatí, protože za to dostane adekvátně zaplaceno.

Druhý zásadní problém je, že je pravděpodobnost, že by si lidé zvykli na tento základní příjem bez práce a nebyli by motiváni k práci, někteří by si možná i zvykli žít z takto malého příjmu a tím by do ekonomiky nevnášeli žádný pozitivní vklad. Tím by se snížil objem peněz v ekonomice, projevilo by se to na službách, tudíž i vybraných penězích a stát by za chvilku neměl z čeho ten nepodmíněný příjem hradit.

Třetí a zásadní je, že stát disponuje vždy s omezeným množstvím peněz a tím, že by je rozdělil mezi všechny by nezbil dostatek prostředků pro lidi, kteří jeho pomoc skutečně potřebují. Zkrátka zdravému člověku 5 tisíc Kč stačí, protože si k tomu přivydělá část peněz v práci. 5 tisíc však nestačí k přežití invalidnímu důchodci či starému člověku, který nemá šanci si už díky svým obtížím dál přivydělat. Je hezké poslouchat od politiků, jak se musí zefektivnit výběr daní, jak je nutné zabráním korupčním únikům, jak je nutné zdanit daňové ráje... Opravdu hezky se to poslouchá. Ale dokud neuvidím černé na bílém, že počet vybraných peněz se zvýšil aniž by nezvýšily daně a stát je schopný s jimi disponovat efektivněji neuvěřím, že by se to neprojevilo na lidech, který skutečně pomoc státu potřebují.

Zkrátka. Nepodmíněný základní příjem dle mého názoru je prima myšlenka. Je to vlastně základ anarchistické myšlenky akorát převedené do peněžního a tržního systému. Zkrátka, že lidé budou dobrovolně dělat a spravedlivě si rozdělí práci a za to dostanou své potřeby. V tomto případě peníze, které smění za své potřeby. Jenže... Já osobně jsem byl anarchista a vlastně jsem přestal být právě kvůli tomu, že nevěřím, že lidé začnou dělat něco dobrovolně. Že jsou dobrovolně domluví, budou spolupracovat a vlastně, že jich základem je rovnost. Na začátku 21. století bohužel ne. Možná někdy později, ale teď ne. Nebo jsme dokonce možná tu cestu k rovnosti už promarnili - po válce kdy k ní příležitost byla ale nějak se to změnilo v rudou tyranii, která se rovností jen oháněla. Nevím.

(Tento článek je mojí úvahou k tématu. Netvrdím, že mám pravdu a rád se v rámci slušnosti nechám přesvědčit o opaku :-) ).