Několik mýtů o adopci homosexuálními páry

Někdy mě až zaráží jak údajně ateističtí Češi umí být homofóbní. Obzvláště zarážející je to v moment kdy dětské domovy jsou plné dětí, které nikdo nechce. Pokusím se odpovědět na několik mýtů co se týkají adopce a pěstounské péče homosexuálními páry.

ilustrační fotointernet

V dětských domovech je málo dětí k adopci. Není to pravda. Česká republika je na vrcholu žebříčku dětí v dětských domovech v celé Evropě. Hůře je na tom už jen několik málo zemí. Je pravda, že na děti existují pořadníky. Ale je to z velké míry kvůli vybíravosti a rasismu adoptivních rodičů. Většina párů, které nemůžou mít vlastní děti, chce co nejmladší děti a to nejlépe v kojeneckém věku. Rovněž děti tzv. "bílé". Já osobně bych vybírání na základě etnického či rasového původu zakázal a obzvláště u dětí v kojeneckém věku. Děti nejsou zboží v supermarketu kde si můžete vybran třeba máslo podle "pěkného" obalu. Nicméně to legislativa umožňuje. Adopce homosexuálními páry by tedy znamenala vyprázdnění domovů od tzv. nechtěných dětí.
V dětských domovech nejsou děti právně volné k adopci či jsou nemocné. Právě tímto nesmyslem se snažil obhájit svůj citát Marek Benda. "To jsou děti, které jsou mnohdy tak nemocné a tak to... (nedořekne myšlenku), že nikde jinde než v dětské domově nepřežijou," řekl. Ano. V dětských domovech jsou i děti nemocné a právně nevhodné k adopci. V první případě statistiky neexistují ale určitě to není více jak 5%. Navíc nemoc dítě, pokud se nejedná například o autismus (zkrátka dítě musí mít asistovanou péči), není překážkou k adopci. Co se týká právní otázky, tak ano - asi 31% dětí není možné adoptovat. Například z důvod, že rodině byly odebrány ale jeví o ně rodina stále zájem. Nicméně právě z tohoto důvodu v ČR existuje pěstounská péče a například klokánky. O pěstounské péči rozhoduje sice soud, ale je přidělována právě v momentech kdy není možná běžná adopce. Pěstounská péče i péče v klokáncích či jiných alternativních institucích je zákonem homosexuálům také zakazována.
Děti by byly šikanované. Právě tuto tezi se snažil vnutit čtenářům Libor Čermák. Podle mě není možné ustupovat netoleranci a šikaně. Asi se shodneme, že šikana je něco morálně špatného. Proč se tedy přizpůsobovat odsouzeníhodnému chování? Naopak čím více bude adoptivních homosexuálních párů, tím více se věc stane normální i  očích netolerantních lidí. Své doby byla divná i samotná adopce. Své doby ženy nesměly volit. Je nutné hranice posouvat. Jinak se netolerance nezbavíme.
Homosexuál neznamená pedofil. Libor Čermák také tvrdí. "Pokud je někdo gey, přitahují ho osoby mužského pohlaví. Pokud je někdo lesba, přitahují ji osoby ženského pohlaví. A teď se ptám, dokázal by ten váš zákon, jenž by povoloval adopcí dětí homosexuálními páry, ochránit i to, aby nehrozilo případné sexuální zneužití dítěte?". Dovolím si odpovědět protiotázkou. A jak zákon chrání sexuálnímu zneužití heterosexuálními lidmi? Pedofilie u homosexuálů není o nic rozšířenější jak u běžné společnosti. Ano. Opačně je více pedofilů s homosexuálními sklony. To však nemá z danou věcí nic společného.
Homosexuál neznamená uchyl. Při adopcích je zkoumána detailně vhodnost daného páru k adopci. Je téměř vyloučené, aby dítě adoptoval deviantní člověk. Samozřejmě je možné tyto nároky zpřísnit, aby se neopakovaly kauzy jako Kuřim. V tomto případě však šlo o selhání konkrétních úředníků a ne systému adopce.