Když se řekne terorista a vrah...

Je to paradox. Mnoho diskutérů na blogu Idnes ale i jinde se přiklání k názoru, že nedávno zemřelý Nelson Mandela byl terorista, ba co dokonce vrah. Na druhou stranu tyto lidé obhajují vraždy bratří Mašinů jako za něco ospravedlnitelného. Pojďme se tedy podívat na činy obou skupin. Na jedné straně skupin okolo Nelsona Mandely, na druhé straně činy okolo skupiny bratří Mašínů.

Nelson Mandela roce se stal v roce 1942 členem Afrického domorodého kongresu v roce 1955 přejmenovaného na Africký národní kongres (ANK), kde o dva roky později společně s Walterem Sisulu, Oliverem Tambem a dalšími spoluzakládal dynamičtější Ligu mladých ANK. Africký národní kongres byl založen roku 1955 spojením Afrického domorodého kongresu, Komunistické strany Jižní Afriky (South African Communist Party, SACP) a komunistické odborové organizace Jihoafrického odborového svazu (Congress of South African Trade Unions, COSATU).

Po volbách v roce 1948 (volit směli jen občané bílé pleti), vyhrála Národní strana s její politikou zavedení apartheidu, Mandela následně vedl řadu stávek a bojkotů. V roce 1950 byl zvolen do vrcholné funkce v exekutivní složce ANK. Téhož roku se odmítl podílet na komunistické anti-apartheidní generální stávce. Ta vedla k represím režimu. V prosinci 1951 byl zvolen prezidentem Ligy mladých ANK.

V roce 1955 přešel k myšlence násilné revoluce a dojednával podporu vyzbrojení ze strany Číny. Také byl jedním z organizátorů Kongresu lidu, na kterém se měl smluvit politický postup hnutí. Na kongresu byla přijata Charta svobody. Ta poskytla hnutí antiapartheidu základní program. Sepsal ji Lionel Bernstein s hlavními body demokracie, rasové rovnosti a znárodnění velkých podniků. Kongres byl nakonec rozehnán policií. V březnu 1956 byl Mandela vykázán z Johannesburgu na dobu pěti let. Téhož roku byl zatčen, ale po dlouhotrvajícím procesu (1956–1961) byl osvobozen z obvinění z vlastizrady. Roku 1959 se účastnil pan-afrického kongresu.

V roce 1961 se také stal velitelem Umkhonto we Sizwe („Kopí národa“), ozbrojeného křídla ANK (inspiroval se hnutím Fidela Castra). Mnoho z prvních členů byli komunisté bílé pleti. Od 60. let do roku 2008 byla tato organizace označená Spojenými státy jako teroristická a její členové, včetně Nelsona Mandely měli zakázán vstup na území USA.

Jako předseda ANK (červenec 1991 – prosinec 1997) a jako první černý prezident Jihoafrické republiky (květen 1994 – červen 1999) se podílel na přechodu od vlády menšiny a rasové segregace k demokratické vládě většiny. Získal také mezinárodní respekt za svoji obhajobu národního a mezinárodního usmíření, ačkoliv sociální výsledky za dobu jeho vlády některé radikály zklamaly. Jeho úsilí o národní usmíření vyvrcholilo v květnu 1995 přijetím nové ústavy Jihoafrické republiky, která, mimo jiné, zakazuje diskriminaci národních menšin, včetně bělochů. Za celou dobu mu nebyla dokázána jakákoliv vražda či spoluúčast na násilné činnosti.

Bratři Mašínové byli roku 1945 vyznaménání za „osobní statečnost v době války“. Ctirad Mašín po roce 1948, když studoval na vysoké škole, absolvoval záškodnický kurs, organizovaný Svazem brannosti a SČM.

První větší akce skupiny, na které bratry Mašíny doprovázel Milan Paumer, se odehrála v Chlumci nad Cidlinou 13. září 1951. Skupina přepadla zdejší služebnu Sboru národní bezpečnosti (SNB). Bratři měli dva plány, nakonec byl zvolen Josefův, a to příslušníka zlikvidovat železnou tyčí. Ctirad rozbíjí nečekaně zezadu Kašíkovi, který byl s největší pravděpodobností neozbrojen, hlavu ocelovou tyčí. Příslušník SNB ale stále žil. Ctirad proto přidává ještě pět nebo šest ran. Smrtící útok dokonává jeho bratr dvěma výstřely z pistole. zastřelený Kašík byl v hledáčku StB. Jako bývalý člen lidové strany a poté sociální demokracie. A jako hluboce věřící měl u kolegů přezdívku Kudrnatý Ježíšek.

Ctirad Mašín ani rok a půl před smrtí nepochyboval, dokonce otevřeně mluvil o cíleném zabíjení. „To, jak se píše, že jsme chtěli zbraně a nikomu nic neudělat, tak to je hloupost. Tohle jsou všechno darebáci. Na co potřebujeme zbraně? Ty jsou od toho, aby se s nima stříleli lidi, tak můžeme začít hned s těma, komu ty zbraně bereme,“ komentoval Mašín přepadení v Chlumci v rozhovoru se svým přítelem, který zveřejnil server iDnes.cz.

Také Paumer, který zemřel loni, nelitoval obětí, které za jejich skupinou zůstaly.
Ctirad měl už 13. září 1951 v hlavě plán, jak se s esenbákem nejlépe „vypořádat“. Jeho slovy okecat, odzbrojit, svázat, uspat chloroformem a oddělat. Co nebylo uskutečněno poprvé, přišlo na řadu vzápětí.

Krveprolití totiž neskončilo. Následoval čin, který je dodnes nejvíce pro svou brutalitu odsuzován. Čelákovice, 28. září 1951. V ukradené sanitce, jejíž posádka skončila přivázaná a omámená chloroformem v lese, přijíždí Ctirad společně s Paumerem a Janatou. Nic netušící mladý strážmistr SNB Jaroslav Honzátko ( 28) je pod záminkou nehody vylákán ze služebny. Na místě vyfabulované nehody je spoután a odvezen sanitkou zpět.

Na služebně vypuká krvavá řež. Honzátko, který má těhotnou ženu a malého syna, je s rukama svázanýma za zády Ctiradem omámen chloroformem. To však Mašínovi nestačí. Bere do rukou skautskou dýku. Honzátkovi, ač je zcela neschopen jakékoliv obrany, nemilosrdně podřezává krk.

2. srpna 1952 zastavili Josef Mašín a Václav Švéda ve stejnokrojích Lidových milicí ve Hedvikově na Kutnohorsku vůz se čtyřmi zaměstnanci společnosti Kovolis, v němž byly převáženy mzdy pro zaměstnance (884 239 korun). Při potyčce byl zabit účetní Josef Rošický. Rošický byl údajně členem KSČ, což dokládá protokol policie z místa činu. Údajní svědci však tvrdí, že Rošický členem strany nebyl, funkcím se vyhýbal a v době před únorovým komunistickým převratem prý dokonce patřil k blízkým spolupracovníkům tehdejších majitelů závodu. Došlo prý patrně k záměně s milicionářem Rosickým.

Josef Mašín vždy tvrdil, že Rošický zemřel při vzájemné potyčce. Dokumentarista Kačor ale odkazuje na jinou verzi. Lékařská pitevní zpráva hovoří o zásahu dvěma výstřely, jeden z nich byl přitom veden z větší vzdálenosti.

Ukradené peníze měly být použity na osvobození Ctirada, který skončil ve vězení. To ale nebylo nutné, protože na svobodu byl propuštěn na amnestii. Ukradené statisíce tak byly využity jinak. Podle Kačora byly prohýřeny a ani jedna koruna nešla na odbojovou činnost. Hovoří se o nákupu motocyklů, kožených bot, módního oblečení nebo rozkládacího gauče.

7. září 1953 zapálili Ctirad Mašín a Václav Švéda v okolí Pivína několik stohů slámy, což zdůvodnili tím, že chtějí oslabit násilnou kolektivizaci. Při potyčce s místními dobrovolnými hasiči postřelil Mašín Jána Leciána a způsobil mu závažné poranění hrudníku a pravého oka.

V říjnu 1953 se pětičlenná skupinka rozhodla opustit Československo a přejít do západního Berlína. V noci z 3. na 4. října překročili hranice Československa. Na území NDR byla skupina odhalena a pronásledována příslušníky bezpečnostních sil. Celkem bylo proti pěti odbojářům mobilizováno 20 000 příslušníků Volkspolizei a Sovětské armády. Ve stanici Uckro byli při pokusu o zatčení skupiny zastřeleni komisaři Volkspolizei Hermann Grumini a Martin Lehmann, další policista byl těžce zraněn. Potom byli při obkličování u Waldowa zastřeleni příslušníci Volkspolizei Herbert Hoffmann (31) a Heinz Sunkel (23).

Během ilegálních akcí skupiny na území ČSR a posléze při odchodu skupiny do Německa bylo zabito celkem sedm osob na straně protivníků skupiny. V Československu byly v souvislosti s činy skupiny odsouzeny a popraveny tři osoby. Ve věznici zemřela čtvrtá. Samotní Mašínové měli pod vlivem komunistické propagandy představu, že existuje v ČSR více odbojových skupin (Heliodor Píka, Milada Horáková), ale ve skutečnosti tito lidé byli pouze obětí režimu a pokud se nějaké protikomunistické akce skutečně odehrály, nebyly patrně nijak organizované.

Zdroje: wikipedie, novinky.cz