Je sedm ráno. Můj táta, ostravský horník, by řekl, že
v tu dobu už je přes dvě hodiny na šachtě. Já, pražská byznyswoman,
v sedm ráno zacvakávám budík. Ne tak v posledních 4 týdnech. Paní
profesorka z Bulovky, co mi léčí lupenku, mi předepsala fototerapii. Při
plánování návštěv se mi dostává informace: „…a přijdete na sedm, paní
Čekalová.“ To mě zabije, pomyslela jsem si. A to jsem ještě netušila, že mě
čeká nejen fototerapie, ale hlavně striptýz pro všechny spolupacienty. Ale abych
neskučela – striptýz si tam s ostatními předvádíme navzájem. Díky důmyslně
rozvěšeným plachtám, které by měly naše soukromí chránit. Ovšem nečiní tak.
Bulovka samotná je úžasný špitál. Je ve svahu, cestičky má tak nějak po vrstevnicích, takže i když jsou baráčky od sebe pár metrů, než vystoupáte po mírňoučkém kopečku, ujdete pěkných pár desítek metrů. Aby ekologie neplakala (a abych nestrávila hodinu v zácpě v pitomé Legerově, Pavláku, Hlávkově mostě a Barikádníků), jezdím tam metrem a tramvají. A musím říct, že teda mít nějaké pohybové potíže, nevím, jak bych se do toho špitálu od tramvaje doštrachala. Se zdravýma nohama mám co dělat, natož o berlích! To bych asi musela odsedět tu hodinu v zácpě!!!
Ale pojďme na pavilon dermatologie. Ponurost typická pro sedm ráno. Letargie. V čekárně pacienti z lůžkového oddělení. Moc dobře to znám, taky jsem tam byla. Tam vám tak klesne sebevědomí, že nemrknete. Když jste zvyklí chodit slušně oblečení a profesionálně jednat s autoritami, tak vás to rychle přejde, když se dostavíte k hospitalizaci, oni vás vysvlečou do naha, oblečou do flekatého mastného andělíčka, na hlavu vám nakydají sádlo (nekecám, regulérní sádlo, je to nejlepší lék na promaštění suché kůže lupénkářů!), obličej natřou bílou zinkovou pastou, tak váš manažerský výraz je v…háji zeleném! A pak tam tři týdny bloumáte v tomto outfitu po parku, protože vám vlastně nic není, až na tu kůži. Fakt paráda.
Tak tedy pacienti z lůžkového. Sedí tam v pyžamech nebo plátěných županech, rezignované výrazy, prostě kus, číslo, regulační poplatek, na lidskou důstojnost se tu nehraje. Bác, rozletí se dveře s nápisem Fototerapie. „Někdo má ruce, nohy??? Vy? Tak pojďte!!!“ Bác, dveře se zavřou. Všichni máme ruce, nohy, pochopitelně, ale jen někteří si je chodíme poránu ozařovat umělým světlem o definované vlnové délce za účelem terapie kožních nemocí.
Mezi první a druhým BÁC všichni vidíme hned za otevřenými dveřmi v průvanu vlající lantuchy. Prostěradla rozdělující kóje s osvětlovacími přístroji. Prostěradla v průvanu vlají krásně. Odhalují krásně ty, kteří se za nimi právě fototerapují. A protože jde o terapii komplexní, pacienti ji podstupují zcela nazí. Čili při každém BÁC se nám naskytne pohled na ty chudáky. Ale o co go – za chvíli je tam vystřídáme my, z čekárny, a na nás při každém BÁC budou koukat zase jiní. No co, jsme přece u doktora, ne? A tam se nestydíme!
Mám s tím problém. Má to řešení. Mají tam totiž osvětlovací komoru, zavírací. Tam si člověk vleze, zavře, a žádné BÁC ho neodhalí, protože je zavřenej v budce a ještě k tomu od dveří za rohem. Takže když sestra vykřikne dotaz, kdo z nás jde na jaké světlo, já vždycky hlásím, že jdu do komory. Pravda, vzpomenu si při tom hned na Osvětim, ale co – čest mám jenom jednu! A abych dělala striptýz a ještě za to platila tři pětky poplatek, tak to pardon. No, v našem zdravotnictví je pořád nějaká legrace.
Tak hodně sluníčka všem, toho přírodního.
