Kterak sobě z bahnitého staveniště stvořiti zahradu

Předesílám, že jsem člověk celkem pilný, práce se neštítící a zahradničím ráda. Ale proces, na jehož konci má být bujně rostoucí vegetace, mi připomíná činnost jednoho antického fešáka, Sysifos se myslím jmenoval...

X+

Na začátku bylo potřeba nadšení - ostatně jako u všeho, co má vypadat "ksvětu".

Při pohledu z okna takhle začátkem března se nadšení začínalo chvílemi měnit v zoufalství. Po pokusu přejít z jednoho konce pozemku na druhý zůstávalo už jen zoufalství a obrovská koule jílu, nabaleného na botách. 

Ne jen tak ledajakého jílu, dalo by se to klasifikovat jako regulérní keramická hlína. Ve dvou elegantních odstínech - okr a šeď. Za dlouhých zimních večerů můžu uplácávat hliněné trpaslíky.

Třiceticentimetrová navážka zeminy měla učinit zázrak a připravit podmínky pro rajskou zahradu. Nepřipravila. Po každém přívalovém lijáku a následném zaschnutí se terén zarputile měnil v betonovou plochu.  

Další zázrak měl nastat po zásahu trávníkářské firmy. Řádila na pozemku s mnoha silnými stroji a kultivovala seč jí síly stačily.  Já následně vybrala z povrchu ještě několik metráků drobných valounů, vzorně kropila a modlila jsem se za úspěšné vyklíčení. Podařilo se. Díky jarním slejvákům bylo nejlíp vyklíčeno ve škvírách dlažby ve vratech, kudy se řinula voda do veřejné kanalizace. 

Trávník beru jako nutnost, zato místa, kde má být okrasná vegetace dřevin a bylin si užívám. Moc pěkně jsem si užila pokus o ozazení šikmého severního pruhu mezi plotem a domem. Třikrát. Už jsem známá vychvalováním skalníku /pro latiníky coteneaster/, jako nezničitelné houževnaté rostliny, která se nelekne ničeho. Když jsem zjara podruhé napichovala plný pytel pečlivě připravených řízků do země a všechny se sveřepě  nezazelenaly, došlo mi, že i skalník může někdy vymrznout. Stává se to maximálně 2x za sto let a stalo se to zrovna tuhle zimu. Až třetí dávka čerstvých zelených řízků si dala říct..  

Při zpracování koutu u terasy jsem vzpomínala na zbytečně promarněnou energii v hodinách aerobiku. Já i rýč s krutě ostrou hranou jsme měli co dělat, abychom rodnou hroudu rozhrudkovali a vpravili do ní /po vyjmutí kýblu jílu a nasypání zahradního substrátu/ nějakou nadějnou rostlinu.

Nejinak to bylo při osazování kolem plotu. Původní záměr jsem měla vymyšlený, nakreslený a popsaný dávno předem. V plánu byla úžasná  tvarově a barevně vyvážená kompozice dřevin. Když jich tam pár uhnilo, pochopila jsem fungování přírody na tom mém malém kousku zeměkoule a pokorně jsem tam   vysázela vrbovou álej. Skáčou v ní po mokřadu takové malé žabičky..

Zahradnické nadšení mě ještě neopouští a k tomu mám novou jistotu:

tady obstojí jen silní jedinci:-)))