Příběhy netýraného muže 5

Duchovně-punkové road movie                                                                                         .

23.5.      

13:05-13:45h     

Po Praze              

Od duchovní vůdkyně

„Bůh nás nestvořil, aby jsme dřeli. Bůh nás stvořil, abychom milovali a byli šťastní.“

Ty vole ta mi dnes zase dala. Vždyť je to skoro masochismus k ní chodit. To mám jako přijít domů a říct, tak milí zlatí, tatínek jde dělat to co má rád, takže se zvedněte z tohoto baráku, protože přestaneme platit hypotéku, zrušme naplánovanou dovolenou a ty Kubo přestaň chodit na basket, protože i to stojí peníze? A možná pokud budete hodní, si můžeme nechat televizi, ať můžeme koukat na povolební vyjednávání a hrdopyšné, do prsou se bijící kecy, jistě zamilovaných a šťastných pičusů. Kdo dnes dělá to co má rád?

“Naše strana je šťastná, že dostala od voličů tak silný mandát...” 

-              A určitě nás milujete ...

“Pokusíme se všechny ty, kteří nám projevili důvěru nezklamat...”

Bůh nás nestvořil, aby jsme hlasovali.

„Kolik času věnujete práci a kolik lásce?“

Poprvé jsem byl opravdu zamilovaný někdy ve čtvrté třídě. Miloval jsem svojí spolužačku Šárku Plickovou. Byla krásná, měla dlouhé zrzavé vlasy a já ji nosil fotky Vinnetoua a Rybany. Přál jsem si být Apačem jejího srdce. Hrdinou. Někým kdo je čestný a dělá velké skutky. Bohužel byl do ní zamilován i Plíhal. Jeho rodiče byli komunisti, takže měl céčka a ty byly pro Šárku zajímavější než fotky. Sprostě vyměnila Vinetoua za kus plastu.

Jednou jsme s Plíhalem stáli čestnou stráž v pionýrských krojích u pomníku neznámého vojína, který jsme měli před vstupem do školy. Celé květnové dny jsme se tam střídali vždy po dvou pionýrech a jednu vyučovací hodinu hlídali hrob muže, který kdysi položil život za naši šťastnou budoucnost, jak řekla soudružka učitelka. Vždycky jsem přemýšlel, jestli chtěl položit ten život, jestli byl šťastný, že mohl pro nás zemřít. Vinetou by totiž šťastný byl.

S Plíhalem jsme se u pomníku pohádali o Šárku. Skončilo to tak, že jsme na sebe přes ten pomník močili a ředitelka, která zrovna vykoukla z okna neviděla dva zamilované kluky, kteří hrdinně bojují o svou lásku, ale dva pionýry v kroji, kteří močí na pomník u kterého mají stát čestnou stráž.

Vyloučili mne z pionýra a Šárka nikdy nepřijmula, že to bylo kvůli ní. Vrátila mi všechny fotky.

-              Marto, chceš abych vydělával nebo tě miloval?

-              Já ti nerozumím. Proč ty věci spojuješ?

-              Protože nechci, aby jste jednou stáli čestnou stráž za něco co nikdo nechtěl...

-              Já ti nerozumím ...

Moji rodiče byli spolu sedmnáct let. Vůbec nevím, zda se milovali. Vůbec nevím, jestli otec dělal to co měl rád. Sedmnáct let je dlouhá doba a já si nepamatuji, že by se někdy chytili za ruce, že by si někdy dali pusu. Freud říká, že děti, které viděli se své rodiče milovat mají v dospělosti problém. Já mám problém, že jsem je nikdy milovat se neviděl. Asi bych byl šťastný, kdybych je spolu načapal. Mít jistotu, že jsem vznikl z lásky, že nejsem vedlejší produkt a následně závazek, který je k sobě dlouho svazoval.

Marta sbírala na pláži mušličky a lasturky. Doma jsem pak do nich vrtal otvory a ona je spojovala do zvonkohry, kterou zavěsila na balkon, aby odháněla zlé duchy. Můj nejlepší kamarád také sbíral mušličky a lasturky. Ale žen.

Nevěra je pro ty co nemají lásku, řekl jsem mu tehdy.

Láska je pro ty co nemají odvahu, odpověděl.