Příběhy netýraného muže 14

11.10.    

11:21-....               

Někam                 

Pryč

„Když člověk najde odvahu, dostane cestu!“

To mi řekla na závěr. Po třech letech. Pravidelně každých čtrnáct dní. Dva tisíce za sezení. Celkem jsem u ní nechal asi sto dvacet tisíc. Zlatý zuby zebou, glosovala to Teta Luisa.

Asi jsem to všechno posral. Nebo nevím, kde se to posralo. Možná naše láska neměla strop. Pokličku. A tak došlo k odpařování. Změnila skupenství a zmizela. Podle zákonu zachování hmoty někde je. Ale hrnec zůstal prázdný.

Když jsem jim zastavil seděli u silnice. Kluk a dvě holky. Ani nestopovali. Hlavy měli červený a zelený a v oblečení napíchaný sichrhajcky. Punks not dead. U nohou osm petek burčáku.

-       Kam jedete?

-       Ale, tady Ája prodávala na trhu a vydělala nějaký prachy, tak si to jedeme užít...

-       Jsem taky pankáč!

-       Super. Pankáče v takhle velkým mercedesu jsem ještě neviděl. Možná jsi budoucnost punku. Ale rozhodně můžeš bejt naše budoucnost pro následující dny...

Jsem závislý na Martě, poslouchám duchovní vůdkyni a má důležitost je dána počtem ujetých kilometrů. Jenom aby neklesly. Ztratil bych význam. Neměl bych smysl ani směr. Nevěděl bych kam jedu.

Oni nepotřebovali vědět kam jedou. Bylo jim to jedno. Tak sem je vezl. S Martou jsem mluvit nechtěl, nebral jsem jí telefon. Bylo to její rozhodnutí.

Uděláš mi to?, řekla jednou Ája. Měla hubené tělo, prsa velikosti bradavek a na kundičce žmolky zeleného toaletního papíru. Vstoupil jsem do ní. Byla světlo. Světlo, které mě vtáhlo a já za ním procházel její kundičkou. Šel jsem stále blíž a cítil jí ze všech stran, obklopovalo mě to. Dýchal jsem jí. Světlo mne táhlo k sobě a já vstoupil do jejího srdce. Rozpustil jsem se. Když se ze světla ohlédnete nazpátek, nemáte šanci vidět tmu, ze které přicházíte. Světlo je vše.

Zůstaneš se mnou?, zeptala se Ája i Marta. Martě jsem neodpověděl. Jsem srab. Stejný srab jako otec. Co je pro housenku smrt, ostatní nazývají motýlem. Možná máme pro svůj život daný přesný počet milování. A když je vyčerpáme, zemřeme. Důchodci se nemilují, bojí se blízkosti smrti.

S Martou jsme patnáct let úspěšně budovali život, s Ájou patnáct dní neúspěšně přivolávali smrt. Rozpustit se.

Jezdili jsme od města k městu. Kupovali pet láhve burčáku a pili. Má jediná košile a oblekové kalhoty byly špinavé jak prase. Na záda saka mi řasenkou napsali FUCK OFF. Byl jsem opilý. Pití, hulákání a milování.

Ale nebyl jsem šťastný. Věděl jsem, že k nim nepatřím. Teta Luisa byla iluze, nebo dávno, nebo lež.

Kurva kam patřím? Řeknete mi někdo kam patřím?

A kdo patří ke mně? Do píči kdo patří ke mně. Ty Marto? Ty duchovní vůdkyně? Vždyť jsem vás koupil do prdele!

Ten nápis a myšlenka byla kýčovitá, jak z filmu s Kevinem Costnerem. „Autobazar Svoboda“. Viděl jsem ho, když Cid potřeboval zastavit kvůli výměně střevní mikroflory. Vlaječky na plotě se v podzimním větru třepetaly jak mantry někde v Nepálu. Autobazar uprostřed pole. Mezi dvěma městy. Zpět i dopředu je stejně daleko. V kanceláři mi nabídli automatový kafe.

Punk končí. Burčák je dopit.

Marto nehledejme. Jdu pesky. Miluji te. Pozdravuj kluky. H