Příběhy netýraného muže 4

Duchovně-punkové road movie                                                                                       .

16.5.      

13:05-13:50h     

Po Praze              

Od duchovní vůdkyně

“Killing me softly with his song...” 

Ty vole to je šílený. To mě fakt zabíjí. Jednadvacátý století a na Radiožurnálu hrají pořád zombie. Za naše daně a poplatky. A všude okolo visí pičusové. Je před volbami, tak je Praha obsypaná billboardy a sliby.

„Jaké jsou vaše sny? Jaké jsou sny vaší ženy a dětí? Jaké měl sny a touhy váš otec?“

Jdu k duchovní vůdkyni a klade mi otázky jak ze školení managementu. Ano, mám vizi strategii a taktiku své firmy, ale jak mám vědět jaké byly sny mého otce... Po čem toužil? Potřebuji to vůbec vědět?

Když jsem byl mladej, chtěl jsem být prezidentem. Do třicíti jsem chtěl měnit svět. dělat ho lepším nebo spíš ovládat ho. Být hybatelem jako tyhle usměvaví sebevědomí šťastní lidé na billboardu. Snížíme korupci. Zvýšíme důchody. Naší ocelí dobydeme socialismus. Image je na nic, poslouchej instinkt.... Pak přišlo období chtít změnit sebe. Hledejme svůj potenciál... Dnes se chci jenom pochopit a akceptovat. Hlavně nic neměnit.

Martu přivedl kamarád. Chtěl jí sbalit, tak jí pozval ke mně na návštěvu. Hezký večer, moře srandy, ještě více plytkých filosofických keců a nejvíce alkoholu. Měla menstruaci. Tak mi to udělala rukou a pusou. Letos jsme spolu patnáct let.

-              Marti, co budeme dělat přes víkend?

-              Nad tím jsem ještě nepřemýšlela.

-              Tak něco navrhni.

-              Honzíku, já teď na to nemám čas ani...

-              Ale já také nemám čas! Já řídím a nemám handsfree a jenom se snažím, aby jsme měli nějaké sny...

-              Dobře. Něco vymyslíme. Děje se něco?

-              Ne. Jsou tady policajti, musím končit...

Můj otec asi nějaké sny měl. Jen o nich nevím. Nikdy mi je neřekl. Stejně jako Marta.

„Znejte své sny a sdílejte sny svých bližních.“  Krásná věta. Mohla by jít na billboard politické strany nebo nějaké pojišťovny. Tak co pane prezidente, jaké jsou vaše sny a zajímají vás ty moje?

Nevím. Já opravdu nevím. Nejhorší prý není nemít své sny, ale nemít odvahu nebo vůli jich dosáhnout.

„Projděte dům do všech koutů,

nejděte stín a jen stín,

dvě malá křídla tu nejsou,

byla tu málem a nejsou ...“ 

Všechno mi připadá, jen jako stejná písnička zpívaná jiným interpretem. Viva Helenka. Viva Vize. Viva Sny.