Příběhy netýraného muže 2

Duchovně - punková road movie                                                                                                                          část 2  

28.4.     

17:20-18:50h     

Do Kralovic       

Odvézt děti na víkend k babičce

“Tma neexistuje, je jen nepřítomnost světla.” 

Podle mé duchovní vůdkyně neexistují negativní věci. Vždy se podle ní jedná pouze o absenci toho pozitivního. Prostě sklenice je vždy poloplná. Není hněv, ale nepřítomnost tolerance. Neexistuje nenávist, jen nám chybí láska. Nespokojenost vlastně taky není, nýbrž se nám někam ztratilo štěstí a radost. Asi se někam zakutálelo. Jak balónek nebo klubíčko kamsi pod židli a my ho jako koťata máme hledat.

Absolutně nechápu, proč tam vlastně chodím.

Radši bych měl řešit svojí učůranost. Někde jsem musel o Velikonocích prochladnout. A nebo jsem prostatik. Ve čtyřicíti. Tak co mi chybí? Čeho je to nepřítomnost? Co mi to zrcadlí? Kdysi jsem byl schopen do sněhu vyčůrat srdce o poloměru půl metru, protnout ho šípem a na jeden zátah pod něj ještě přidat nápis Miluji tě. Dnes jsem rád, když si nepočůrám špičky bot. Asi absentuje průchodnost močové trubice. Kamsi se zakutálela.

-              Kluci jdu na záchod. Nepotřebujete někdo taky?

-              Můžeme si koupit pití?

-              Óká.

Tak a teď nastane klasická situace. Každý si bude chtít koupit svojí půllitrovou fantu. Marně jim budu vysvětlovat, ať si koupí dohromady jednu dvoulitrovou, že je to levnější a budou toho mít víc. Ne, budou trvat na svým. Tak budu taky trvat na svým. A z pozice platícího prostě koupím dvoulitrovku. V autě se samozřejmě okamžitě pohádají, kdo bude pít první a kdo toho vypil víc. Ty vole. Absence poučitelnosti...

Můj otec se mě dotknul asi třikrát v životě. Vždy když mě bil. Nebylo to jen třikrát. Bylo to víckrát. Bylo to pravidelně. Bál jsem se ho. Je strašné bát se vlastního otce. Vždy když jsem přišel domů, tak jsem se mámy ptal, jakou má táta náladu. Jestli dobrou a nebo se mám bát. Často spával v našem dětském pokojíku. Nelehl si po noční směně do ložnice, ale na mojí nebo bratrovu postel. A my museli být tiše. Nesměli jsem si hrát a nesměli jsme mluvit. Kdyby jsme ho probudili, bylo by zle. A tak jsme tiše seděli v kuchyni u stolu a čekali s jakou se probudí náladou. Vždy jsem pozoroval váleček, který byl v kuchyni na zdi. Hnědá barva na žluté. Jednotlivé linie se proplétaly a vytvářely jakési pravidelně se střídající ornamenty a květiny. Někde máma při malování nabrala více barvy a z ostré hrany ornamentu stékala kapka. Jako slza s bambulkou na konci. Vždy jsem pozoroval ty dávno zaschlé slzy a snažil se najít nějakou pravidelnost. Asi tam nebyla.

-              Kluci do prdele nehádejte se pořád! Jestli se budete hádat, tak vám tu fantu vezmu. Člověk vám koupí pití a vy se jenom hádáte.

-              Kubo, ještě slovo a budeš odteď pít jenom čistou vodu. Já to opravdu nechci poslouchat. To nemůžete chvilku tiše sedět?

Když nad tím tak přemýšlím, vůbec se mi nevybavují šťastné chvilky, které bych s ním prožil. Nevybavuje se mi ani jedna jediná konkrétní situace, kdy se smál. Vůbec nevím, zda ten člověk byl šťastný. Já opravdu vůbec nevím, zda byl můj otec šťastný. Je to chyba otce, nebo je to chyba syna?

Tma neexistuje. Je jenom nepřítomnost světla. Možná nás pouze neuměl mít rád.