Král a strach (aneb pohádka, kterou Jan Werich nenapsal)

Připravte mi koně. Jedu pryč. To už se nedá vydržet všechno tohle štěbetání, pískání, handrkování se a uzurpování si věcí, přízně a názorů, řekl král. Kdo to kdy vymyslel, že král musí mít zodpovědnost, že musí nést své jho. A kdo vymyslel, že musí mít tři dcery? A proč musí být nejméně dvě z nich povahově obtížné, nazveme-li to takto diplomaticky? Člověk je může mít rád, člověk je dokonce má rád, ale to neznamená, že to všechno musí snášet. To by byl vůl, královskej vůl, a já se ještě volem necejtím. A jedu za pekařkou, tam je mi dobře, rozčiloval se v duchu král a zároveň se bál, aby nikdo nepoznal kam jede. Bál se, co by na to lidi řekli a bál se, že jako král nemůže jezdit za pekařkou, ač je sebesličnější a voní po skořici a rumu.

A tak mu připravili koně. A všichni věděli, že jede za pekařkou. I šašek to věděl a věděl, že pojede s ním. Od smrti nebožky královny spolu jezdili často. Tak často, že jen hlupák by si nevšiml, že o jednu poddanou má král větší starost než o zbytek království.

A tak jeli. Jeli dva, šašek a král, protože pekařka měla sestru a ta měla smutné oči. Krásné hnědé mandlové, ale strašně smutné a šašek je rád rozesmával. Měl rád, když se do těch mandlových očí dostaly jiskřičky, které mohl rozfoukávat. A z těch jiskřiček vyfoukat plamínky a plamínky zažehly požár a požár hřál a pálil a chytala od něj celá těla a ta těla bylo potřeba hasit. A tak šašek hasil a král hasil a pekařka hasila a její sestra, také nosila plné džbery pro hašení a všichni hasili ta hořící těla z rozfoukaných jiskřiček mandlových očí pekařčiny sestry a bývali u toho šťastní….

A tak jeli.  Jeli podél Vltavy, minuli Sedlec, minuli Klecánky a Dolánky a směřovali tam mezi Nelahozeves a Veltrusy. Tam byl potok, který se vléval do Vltavy a když jste se po něm vydali, tak jste dojeli k mlýnu. A od mlýnu to byl jenom kousek, co by na snědení dvou koláčů, do pekárny ke dvojím mandlovým očím.

A jak tak jeli, tiše, sice spolu, ale každý sám, tak si král přemýšlel. Filosofoval si o životě. Přemýšlel, že celý jeho život můžeme rozdělit do několika částí a ty části byly šťastné podle toho, jestli v nich převládal strach a nebo radost. Když máte totiž strach, nemůžete být šťastní. Strach zabíjí radost. A on měl ve svém životě často strach. Když byl mladý, měl strach, že nebude umět kralovat, a tak si to kralování neužil. Když se mu narodily dcery, byl tu stále přítomný strach o jejich zdraví a život a štěstí. A to mu zabránilo být dobrým otcem. Často se bál o své království, až se mu stalo zátěží. A bál se, bál se co lidi řeknou na jeho pekařku. Tak si ty chvilky s ní kradl jako zloděj a hledal stálé výmluvy jenom proto, aby ho lidi nepomluvili.

A tak jeli. Jeli šašek, král a jeho strach. Seděl mu na hřbetě. Tam za krkem, kde už sedával léta a nechtěl se krále pustit. Strachu bylo totiž u krále dobře. Stále  mu něco našeptával, ono totiž čím více toho máte a čím větší je vaše moc, tím více se strach uživí. Ujídá vám vaší radost a štěstí a trousí obavy. Tak strach vymýšlel co králi provede, protože sám strach měl strach. Strach ze šaška. Věděl, že šašek dokáže udělat krále šťastným a radostným a to pak musel z krku a musel šlapat pěšky. A strach těžko dohání lidi, kteří mají ze všeho radost.

A tak vymýšlel, až vymyslel. Však já ti ukážu jet za pekařkou, řekl si, a vystrašil králova koně. Polekat koně je totiž lehké. A tak kůň povyskočil dopředu, povyskočil dozadu, skočil vpravo, skočil vlevo a mocně vyhodil zadkem až král krásnou zaoblenou trajektorií, ne nepodobnou buclatým tvarům pekařky, mířil přímo doprostřed Vltavy. A měl jediné štěstí ten král, že u břehu v těch místech stál strom a ten strom měl dlouhé větve a ty větve zabránili králi dopadnout do vod té národní řeky, kterou opěvují básníci i skladatelé, jen rybáři jí prý nemají rádi.

A tak král zůstal viset za svůj opasek a začal úpět. Šašek se smál jak ho tak viděl, viděl totiž, že situace není tak strašná, pod králem bylo mělko a visel poměrně nízko, ale to nevysvětlíte člověku na kterém sedí strach, a tak král úpěl. A naříkal si. A stěžoval. A bědoval nad svým i pod svým královským jhem. Úpěl, že tu musí viset, úpěl, že královský život za moc nestojí, úpěl, že si ani radost z baculaté a sladké a skořicí a rumem vonící pekařky tu radost neužije a nejvíc úpěl nad opaskem, co se mu zařezával do jeho tlustého královského břicha.

A pak větev praskla. A král žuchl, samozřejmě s velkým šplouchnutím, a nic se mu nestalo. Vylezl na břeh, převlékl se, osedlal koně a jakoby nic s královskou důstojností, ale o trochu vykrmenějším strachem za krkem, dojel ke své pekařce.

Čekáte-li, že se král poučil, že se napravil, že se přestal bát o svůj majestát, moc a dobré bydlo, čekáte marně. Strach byl s králem až do konce jeho dní. Seděl mu za krkem a požíral chvilky radosti. Ono totiž když se vám dobře daří, nemáte důvod se stěhovat. A tak jediná pointa této pohádky, neumíte-li si sami nalézt jinou, je, že na tom  místě založili město. A pojmenovali ho podle té události. Král upí nad Vltavou. Akorát, že s tvrdým krátkým i. Tak tvrdým a krátkým jako byl tehdy život. Tak buďme rádi, že jel král tímto směrem, protože kdyby jel směrem opačným, tak tam někde zrovna založili Tancibudku, a to by byla úplně jiná pohádka.